Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pelican - Forever Becoming

PelicanForever Becoming

Sorgh7.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Loňskému roku dlužím jeden důležitý návrat. Naší pozornosti by neměla uniknout poslední nahrávka americké kapely Pelican.

Instrumentální orgie nekončí. Rozjíždí se další kapitola soustředění, nepřítomných pohledů a muzikantské dokonalosti. Pelican pokračují ve své pouti beze slov, zato jejich nástroje rezonují novým miliónem informací.


Oproti předešlým počinům k žádné zásadnímu posunu nedošlo, snad ani není kam. I Forever Becoming patří mezi desky, které je třeba postupně objevovat, ale na druhou stranu vás neodradí přílišnou složitostí. Aby bylo jasno, mluvím o instrumentálních nadšencích, oproti kterým řada jiných kapel vypadá jako děcka na pískovišti, ale v rámci technicky náročnějších nahrávek nejde o žádné drama. Hned první poslech v mém případě stačil k tomu, aby se mi do hlavy zatnul drápek a já se těšil na následné poznávání a dvoření. Bez zbytečné něžnosti. Je to jako s jejím obalem - barevná, do studena laděná koláž je hezká, ale není příliš jasné, co znázorňuje. Chce to pořádnou dávku fantazie a… u ní bych asi zůstal. Těžko přijít na exaktní význam, snad žádný není, já ho nehledám. Prostě se mi líbí jeho složitost i ten fakt, že mu zatím nerozumím.


Album je tvrdé a po počáteční pomalé epizodě na zahřátí se celý mikrosvět proměňuje v razantní jízdu. V jeho rytmu těžkých úderů se třese má sebejistota a po chvíli albu zcela propadám. Pelican razí teorii podladěné síly, nechávají své kytary vibrovat a bručet, zvuk je díky tomu bohatý a hutný jako melasa. V místech, kde dají vzpomenout svým doom / sludge kořenům, se člověk doslova potácí pod vytvářenou tíhou a jako by se nohy lepily v zaprášeném medu. Přesto se rád dívám daleko k horizontu a neřeším, v čem mi nohy váznou. Vždy se nakonec uvolním a svobodnému pohybu vpřed nic nebrání. I když by se mohlo zdát, že album je z podstaty chmurným a pesimistickým obrazem, myslím, že tomu tak není. V převažující matérii se zjevují i momenty veselejší a uvolněné, které se snaží vyrovnat zobáčky vah a nechat zaznít rovnováze všehomíra. Je to tvrdost, ale okouzlující, je tu tíha, kterou je radost snášet. Nic není bezúčelné a postupně to směřuje k cíli. Směr načrtnutý tvrdou tužkou lehce stínují tiché a klidné momenty, které působí jako perličky v hrubém a neopracovaném šperku. Jsou vzácné, protože jich není mnoho, ale svůj účel plní.

 

Zpočátku jsem se bál, že mě Pelikánská složitost a instrumentální nátlak ubije, ale to jsem se hodně spletl. Jasně, určitá spolupráce se od posluchače vyžaduje a deska se nedá úplně zadarmo. Po čase ale jeden poslech uteče jako voda a tak si dávám ještě jedno kolo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 7.4.14 10:18odpovědět

Tohle album opravdu podněcuje představivost... není to láska na první poslech, ale přístup Pelican, nevyložit hned zpočátku všechny trumfy na stůl, mě baví... Podobné "objevovací" desky mám nejradši:-) Moc pěkná nahrávka... a ten vinyl... kašírovaný lesklý gatefold mmmm:-))

Ruadek / 7.4.14 9:07odpovědět

...s post-metalovými Pelican jsem se seznámil v roce 2007, kdy mi jejich epická věc City of Echoes hodně přirostla k srdci. Od té doby jsem jakoukoli další věc neslyšel ale díky recenzi se k nim zase vrátím. Z podobného zaměření doporučuji poslední fošnu Russian Circles.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky