Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pelican - Nighttime Stories

PelicanNighttime Stories

Ruadek19.9.2019
Zdroj: promo mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Po šesti letech jsou tu Pelican s deskou, kterou má smysl poslouchat. V ničem přehnaně nadčasovou, slušně nářezovou, cíleně intenzivní.

Zdá se, že rok 2019 je rokem návratů. Někdy velkých, někdy malých, vítaných a objevitelských. Pro amíky Pelican tohle platí po šesti letech, což není málo. Šest let. No zkuste si to představit, co všechno se dá stihnout za šest let? Dle rozhovoru pro The FADER (NY kulturní magazín) to vypadá, že vedle vzniku této desky se toho událo opravdu hodně. V okruhu kapely a jejich rodin, známých, spoluhráčů. Jedni se rodí, druzí umírají. I o tom jsou Nighttime Stories.

 

„...there were children being born, family members passing away, and there was a good year I probably didn’t do anything. I had a kid, and then my dad got sick. Seven months later, he passed away. Then it was dealing with his estate and going back and forth to Tennessee, so I wasn’t very present for a year there. And then in that time, Larry had a kid, so there was that block of time he needed, and then Trevor’s had another kid.“

 

 

Nighttime Stories jako deska od Pelican zní velmi syrově a mnohdy obstojně drtí. Sami členové v tom vidí odrazy vzpomínek a toho, co za ty roky sami zažili.

 

„For me, part of the joy of making a record is that it’s a journal of this very specific period of your life and then getting to share that.“

 

Pelican byli, jsou a patrně vždy budou kapelou pozitivních vibrací. A ačkoli je tento materiál zdaleka nejtvrdší a nejintenzivnější v jejich historii, lze skrze něj vnímat pozitivní energii. Vnímáte radost z muziky a díky tomu, že Pelican jsou ryze instrumentální celek, vnímáte hru všech nástrojů napřímo. Kytary obklopí, vrství, všechno postupně narůstá. Podobně jako mnou nedávno recenzovaní Russian Circles je tohle ryze hra jen o kytarách, rytmice a bicích. Žádné zbytečné aranže, zpěv, věci co odvracejí pozornost. Je to jenom o velmi dobře vypilované instrumentální složce, u které stačí jen o trochu méně sebevědomí a celá ta struktura se rozpadne na atomy. Na to jsou ale tito borci příliš velký pojem.

 

 

Nebudu pitvat jednotlivé skladby. Nebudu vypichovat instrumentální zdatnost, ani cit pro načasování. Nechci opakovat stejné fráze, které už byly napsány u jiných spolků. Prostě si tu desku pusťte, pokud máte chuť na ryze instrumentální počin od jednoho z těch zásadnějších jmen na scéně. Možná si užijete desku, která mohutnou palbou bicích a kytar vypráví o životě, jaký žijeme. O ztrátách a zrození, o radosti z každého dne, co začne ránem a skončí večerem. A každé hrábnutí do strun v sobě prostě něco má. Každý tanec, co kapela začne, je dobré si protancovat s ní. O ničem jiném to ani být nemusí.

 

Pelican po letech stvořili desku, co má smysl poslouchat. A to se sakra počítá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky