Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tentokrát se o podivných manýrech, cirkusoidním šílenství a maniakálních šklebech francouzských Pensées Nocturnes rozpovídám já. Bhutovo dlouholeté nadšení tímto blázincem nesdílím, nicméně i já dostal chuť navštívit manéž principála Léona Harcoreho a jeho dílo krapet rozpitvat. Své vlastní choutky ohledně avantgardního umění jsem nechal kdesi v minulosti a raději než francouzskou jsem vyhledával norskou, potažmo švédskou ze syrového blacku vycházející, ohromnou a nesmrtelnou scénu. Ta postupem let vyčpěla, nováčků se zrovna nedostává, mně se změnil vkus – dobrodružství vyhledávám v jiných vodách a tak se stalo, že jsem o tvorbě Pensées Nocturnes měl sice jakés takés ponětí, nicméně vše šlo mimo mě. Abych mohl novinku Douce Fange dostatečně ocenit, hbitých exkursem do minulosti jsem se s diskografií kapely letmo obeznámil (letmé poslechy mi nestačily - budu ve svém snažení pokračovat i nadále). Vše podstatné ve svých recenzích kolega dávno řekl, tudíž nezbývá, než se vrhnout přímo do současnosti.

O kapelu se od prvopočátku stará agilní vydavatelská značka Les Acteurs de l'Ombre Productions, což značí vedle luxusního balení také značnou podporu i co se týče studiového výsledku v podobě výtečného zvuku studií De La Pipe a Henosis, díky kterým dokonale vyzní všechny nástrojové detaily, samply i tuny vokálů, křiků a jekotů. Když se vrátím ke grafickému zpracování digipaku, pro plné vykreslení toho, co všechno v něm najdete, mi dochází slovní zásoba. Výraz – nádherný, rozhodně nevystihuje bohapusté šílenství a hračičkovství, s jakým je dílo zhotoveno. Pestře barevnou koláž doplňují nejen texty, ale výtečné obrázky, doplňující slova více než výrazně. Vystačím s jediným slovem – opulentnost.

Léon Harcore je stejnou měrou blackmetalový šílenec i pařížský dandy, bard a vizionář. Do svého divokého kabaretu přizval nemálo hostů, aby mu pomohli jeho cirkusu připravit další porci absurdní zábavy. Vedle metalového randálu jsou ke slyšení pouliční dechovko/opereta, chvástání, řevy a vyhrožování. Smích i pláč. Veselé vraždění nepotřebných kompliců, špíny lidského podzemí schované ve sklepě pod hospodou nebo bordelem…

Díky onomu letmému nahlédnutí do historie jsem si i já coby nevzdělanec povšimnul neustálého růstu co se kompoziční hravosti/dravosti i instrumentální či vokální odvahy týče. Ambiciózní nátura pana principála může staré příznivce temných obskurností prvních nahrávek docela nakrknout. Ovšem kdo si oblíbil podivnou zábavu posledních desek, ve kterých se snoubí temný underground se světem avantgardního mainstreamu s přesahy až k neoprogu (chtěl-li bych prog/rock urazit), dozajista Douce Fange plně ocení. Ten, kdo se stejně jako já doposud Pensées Nocturnes vyhýbal, má rád metalovou legraci či pařížské kabarety, zvláštní jazz s krutým šklebem opilého saxofonisty, nebojí se myšlenkového útoku sadomasochistického šlehnutí, občas poslouchá muziku nadrátovaný… i ten by mohl do podivného světa Pensées Nocturnes hravě vpadnout a za tónů šarmantního zabijáka roztančeně usednout do prašivé putyky a zanotovat si.

Allez ! Hop hop ! Au boulot !
Hisse la bascule à Charlot
Ça tranche ! Ça coupe !
Et tire ! Et tire ! Et tire !
Lâche !