Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pergamen - Nuber Atra

PergamenNuber Atra

Garmfrost15.2.2014
Zdroj: CD digipack v A5 formátu, promo od kapely
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Kdyby hudební složka byla stejně dokonalá jako vizuální nebo lyrická, jednalo by se o nevšední dílo. Bohužel tomu tak není a deska tone v šedi průměru nápadů na pomezí balastu s občasným výborným nápadem, který pak ukazuje na marast zbytku.

Asi mi to nedá a začnu svoji recenzi na nové album PERGAMEN „Nuber Atra“ opěvováním nádherné práce při zpracování skvostného digipaku. Tu měl na starosti Deather, kterého nemusím asi nikomu představovat, ostatně fanoušci PERGAMEN ho znají jako jejich dvorního umělce. V době, kdy každý stahuje a už ani nepřepaluje, je to krok úctyhodný. Jak front cover, tak celý zbytek edice je jedním slovem NÁDHERNÝ! Nejsem vyhledávačem podobných radostí nějak zvlášť, ale tohle mému oku zalahodilo k velké spokojenosti.

 

Odpoutám se od formy, která zde vskutku vládne a vrhnu se rovnou na to nejdůležitější, a to je hudba. Od minulé desky (kterou jsem si poslechl až v těchto dnech) udělali vcelku velký krok směrem k lepšímu pojetí zvuku. Ten na „Per Somnus“ mi nesedí pro svou zamrzlost. PERGAMEN se na čerstvé novince vycajchnovali a ve studiu pod taktovkou Benyho a Lukáše Musila (zahrál si na desce i basu) připravili čisťoučký zvuk jako od maminky. Tak hlaďounký, že postrádá i jakousi rockovou dravost. To je ale otázkou vkusu každého z nás. Přiznám se bez mučení, že studio neznám ani z doslechu. Beny nejen že držel stráž ve zvukové režii, ale samozřejmě si album i sám složil, otextoval a nahrál veškeré kytary. Alespoň tak je uvedeno v bookletu. Takže všechna chvála nebo kritika budiž na jeho hlavu.

 

Pergamen

 

Osobně jsem propadl nejen skvělým ilustracím, ale hlavně nevšední lyrice. Benymu je rozumět každé slovo, protože se netlačí do žádných extrémů, ale spíš tak kráká a vrčí. Místy bych do hlasu uvítal trochu víc variability, protože za svými texty poněkud pokulhává. A hlavně když slyším, že ten hlas a zpěv tam je, když se chce.

 

Moc mi nevoní úvodní song s nádherným názvem „Do chladných sfér komorní temnoty“, který postrádá silnější nápad a plácá se v nevýraznu. Autor zřejmě chtěl, aby se posluchač potápěl v šedi a nebylo mu pohodlné poslouchat astrální zpověď zuřivého hlasu. Totálně pomalé tempo, valící se v jakémsi konglomerátu pradávného thrashe, který jsem poslouchal před dvaceti lety, a ještě staršího doom metalu. Ani bych nevěřil, že se z drážek řine vcelku mladá smečka, tipl bych to na letitou hordu. Už jsem házel hůl do pole a následně ji lámal - „Astrální kóma“ začíná stejně a tak jsem obočí pokrčil ještě víc. Z obav monotónní nudy mě ale vzápětí vytrhl hezká sólová melodie, kde se skvěle zapojil zpěv.

 

Další skladby už mají větší šmrnc - byť neustále tonou v nudných náladách - ale už jsou probarveny občasnými silnými nápady. Jen bych uvítal, kdyby se ta místa, jako třeba v úžasné „Zapálil jsem svíce napuštěné jedem“, objevila častěji. Takhle mi připadne, jako bych slyšel dvě kapely. Jednu, co tvrdí, že dříve bylo lépe a ti mladí nevědí, o co nám šlo, a druhou, co právě dává najevo, že má co říct, že by mohla obohatit metalovou scénu (do black sorty bych je moc netahal) o poetickou cestu zasněného umělce. Nevím, jestli hůl lámat či ne. Kapela je už poněkud zaběhnutá, ale pořád zní jako na začátku kariéry, kdy se o ní tvrdí, že je slibná. Jen bych ocenil, jak už jsem zmínil, kdyby pánové sjednotili projev, proškrkali průměrné a nudné nápady a třeba se strhli i melodickým směrem. Tam slyším velkou sílu. Když shrnu význam „Nuber Atra“, vychází mi průměrně dobrá deska, které do dokonalosti velký kus chybí, ale o žádný průšvih se rozhodně nejedná. Se svým hodnocením jdu nahoru hlavně kvůli textům, jež jsou výsostné, a kvůli vynikajícímu zpracování digipaku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky