Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Peste Noire - L

Peste NoireL'Ordure À L'État Pur

Bhut18.7.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Francouzští Peste Noire se hudebně posunuli za hranici black metalu, ale stále si zachovali svou osobitou tvář a rukopis. Od prvních tónů je bezpečně poznat, čí že to dílo vlastně je. Různorodé koření z všemožných žánrů dodává desce na neobyčejnosti a pestrosti. Řemeslná kvalita je odvedena na výbornou. Jedinečné dílo.

Netrvalo dlouho a už zde máme nové album francouzských black metalových drtičů Peste Noire. Desce bylo do vínku dáno jméno L’Ordure À L’État Pur a ukrývá v sobě pět songů. Asi si říkáte "to spíš bude jen nějaký EP, než plnohodnotné album". Nuže přátelé, délka tohoto počinu činí něco kolem jedné hodiny čistého hraní. Písně se převážně točí kolem deseti minut svého trvání. A musím říct, že ačkoliv je jejich délka opravdu velká, nudit se zaručeně nebudete.

Na minulém albu Ballade Cuntre Lo Anemi Francor nám Peste Noire teprve ukázali cestu, kterou je taktéž možné v black metalu kráčet. Na nové desce je tato vize bohatě rozvinuta do snad nejkrajnějších mezí. Folkové vstupy jsou běžné a rozšířené o několik dalších přídavných prvků. Považuji za nutné zmínit se o faktu, že kytarista Neige již v KPN (Kult Peste Noire) nepůsobí. Na hudbě to myslím, že zanechalo jistou stopu. Ne že by tato událost byla pro kapelu mínusem, ale spíše kráčí jiným směrem, než který známe z Neigeho projektů. Mínusem to jistě není a zda-li kladem si dosud neodvažuji soudit. Stěžejním mozkem kapely stejně zůstává Famine.

 

To, co Peste Noire předvedli na tomto albu, málokdo čekal. Tedy alespoň já osobně ne. Vůbec ne. Ale ptáte-li se, jaký byl první dojem, musím se přiznat, že dost rozporuplný a spíše mrzutý. Nicméně nechtěl jsem odsoudit tak výbornou kapelu, kterou KPN bezesporu je. Dal jsem jim tedy ještě šanci a dobře jsem udělal. Možná, že tak učinilo i vícero lidí, avšak někteří zůstali věrni názoru, že nové album nestojí za řeč. Dokonce jsem pochytil několik názorů, že kapela zkomerčněla a hraje pop, disco metal. Já se tohoto názoru nedržím. Ba naopak L’Ordure À L’État Pur mi přijde pokrokové a svěží. Rozvádí klasický black metal francouzského stylu do netušených rozměrů. Obohacuje žánr o další nemetalové hudební sorty. Ne že by tak byli prvotní kapelou na světě, to jistě ne a také Vás ujišťuji, že nejsou jedinou kapelou, která toto činí. Ovšem tahle deska je něčím jedinečným. Něčím tak neskutečně originálním a pestrým. Žádná splácanina a patlanina na způsob novodobých multi-kulti kapel to není. Vše je uceleně poskládáno a stmeleno tak, aby výsledek spolehlivě fungoval. A ono to pracuje. Netvrdím, že na 100%, to by totiž nesměla existovat starší tvorba skupiny. Výsledná chemie alba má ovšem správnou kresbu. I obal jí dopřává patřičného puncu. Jedná se o dílo malíře jménem Ferdinand Victor Eugène Delacroix a obraz se jmenuje Liberty Leading The People. Na obalu desky je tento obrázek samozřejmě upravený tak, aby lépe odpovídal tváři kapely a obsahu desky.

 

Vnikneme-li detailněji do útrob alba, ocitáme se v místech, které možná navštívila Alenka na své pouti po Říši divů. Říše prazvláštna, která ale má logiku, smysl a spád. Desku otevírá chmurnější nálada. Člověk jako by poslouchal jeden ze severských spolků. Netrvá dlouho a píseň nabere divokosti. A náhle se z rázného klasického KPN black metalu stane ska. Čtete správně ska. Opravdu vím, co ten styl je zač a ani jsem se nezbláznil. Rytmus ska je tedy prvním vyražením dechu. Hudba je to zábavná a proč ne. Jasně, hlavním motivem je zlo. Ale skloubit ho se skáčkem, to jsem ještě neslyšel a víte co? Mě se to líbí. Ještě bych lehce vyzdvihl pasáž, ve které Famine sólo vykřikne "Cocorico" a vzápětí zakokrhá kohout. To prostě nemá chybu. Následuje píseň podaná ve zcela jiném hudebním stylu. V elektronické hudbě opravdu nejsem kovanej, takže se snad nikdo nebude zlobit, když neomaleně přiblížím, že hudba se pohybuje někde v technu a discu. No prostě tuctuc rytmus vzal za své. Velice zvláštní, ale zajímavé a pěkné. Takový industrial black bysme možná mohli říct. No a co si pro nás pání KPN připravili dál? Vyhraněný styl to přímo není. Za to se jedná o nejdelší skladbu celého počinu. Skrývá v sobě mnohá překvapení. Hojně využívá všemožných samplů zejména militantního charakteru. Během skladby dojde k nemalému uvolnění. Ukrývá se v ní pasáž, která by mohla stát i jako samostatná skladba. A právě ta se nejvíce nese v duchu desky předchozí. Nicméně celková píseň je velké dílo. Honosná a pestrá skladba, pro mě asi nejlepší kousek z celého počinu. Následující skladba se už více věnuje osobitému KPN black metalu, i když ne zcela jednoznačně. Hlas a zpěv v jistých partech bych asi nejvíce přirovnal k určitému druhu rapování. Zřejmě dost odvážné a možná i nepřesné označení, ale já to tam prostě slyším. Závěrečná poslední věc, už toliko neexperimentuje, co ostatní předchozí opusy. Spíše se nese v poklidném tempu lehce si pohrávající s depressive suicidal black metal a mnohdy (opět jen dle mého soudu) i s psychedelic rockem. Takové příjemné klidné téměř melancholické rozloučení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky