Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Haha, pěkně jsem se spletl. Když jsem sáhl po promu Pestifer, byl jsem přesvědčený, že se jedná o portugalskou bandu, jejímuž albu Execration Diatribes se před časem věnoval kolega Sorgh (ZDE) a kterou vydal tuzemský label Lavadome Productions. Nicméně chyba lávky. A vlastně jsem i rád, protože belgičtí Pestifer jsou na míle daleko před těmi portugalskými, byť i ti mi oproti Sorghovi drnkali na pozitivnější strunu. Ale zpět do Belgie. Tyto Pestifer jsem doposud neslyšel a musím říct, že celkem lituju. To by šlo!

Nebudu se zbytečně zamýšlet. Defeat of the Nemesis je EP krátké, třiadvacetiminutové dílo rozložené do pěti skladeb. Album vydává věhlasný label Debemur Morti. O nahrávání a výsledný mix se postaral jistý Gérald Jans, jehož práce jsou mi rovněž neznámé, ale minimálně jeho přínos pro Defeat of the Nemesis stojí za povšimnutí. Album má zvuk lahodící i přísnějšímu uchu. Bicí zní jako bicí a ne jako automat. Bublavá a pulsující basa je jednoduše odlišitelná od kytar, což dohromady krásně funguje a všechny strunové nástroje jsou příjemnou lahůdkou. Vokály nejsou pod instrumentální hradbou, nejsou vedle ani nad ní. Všechno je sladěné. Jen bych ocenil větší tah na branku. Growl Jérômeho Bernarda je bezchybný a do muziky bez debat sedí. Kdyby ale víc řval nebo zpíval, líbil by se mi víc. Takto je ve vleku mnohem variabilnějšího hudebního dobrodružství.

Subterranean se houpavě a basově bublaje nenápadně pustí nabídnout posluchači vkusnou porci chutného deathu. Za kapelou je vidět bezmála dvacet let zkušeností. Pestifer nejsou přehnaně aktivní. Mají na triku tři dlouhohrající nahrávky, demo, promo, singl a toto EP. Aspoň se neokoukají, ne? Přemýšlím, zda je sound alba staromilský nebo moderní. Ani jedno. Zřejmě. Místy archaický, ale příjemně a většinou současně bez neduhů současnosti. Byť to klukům hraje jak z partesu - jejich hra je lehká, swingující fusion, jsou hlavně metalovými muzikanti a právě taková je deska. Titulní song je nejvýraznějším představitelem současné kondice kapely. Astral Agony je naoko obyčejná vybrnkávačka dělící EP na půl. Ona obyčejná je, ale funguje. Elysium pak rozloženě přidává na gradaci. Song je radost poslouchat. Moc se mi líbí úvod Draconian Daemon. Depkoidně akustické drnkání spolu se schizoidní basou a jazzovou rytmickou hrou pana bubeníka se záhy mění v úprk, který by se klidně hodil do těžších alb, jaká produkují např. Pestilence.

Styl Pestifer je technicky vymazlený. Základ je v death metalu, ovšem v progresivněji laděném. Kapela nepoužívá žádná změkčovadla, není brutální ani přehnaně profesorská. Melodických vyhrávek se nebojí, nejsou však alfou a omegou nahrávky. Netuším, zda se Pestifer stanou čelními představiteli ranku, našlápnuto mají. Každopádně je radost jejich muziku poslouchat.