Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phasma - Purgatory (EP)

PhasmaPurgatory (EP)

Sorgh24.3.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Na Purgatory slyšíme místy dost nabušený death metal otevřený spolupráci s dalšími žánry. Někdy zní velmi povědomě, ale z některých pasáží je cítit originální pohled na věc.

Tohle album nám může poupravit náhled na sluncem vyprahlou řeckou scénu. Phasma má právě kořeny v tamním podloží, a tak bychom už skoro automaticky mohli očekávat prostě black metal, kterému se tam daří. Není to ovšem pravda. Může to být vlivem druhého ze dvou členů Phasma, který je původem z USA, jisté však je, že black zde má vedlejší roli. Možná kluci pendlují mezi novým a starým kontinentem, a tak se to v nich míchá jako v přesýpačkách.

 

Phasma projectPhasma se poprvé ozvali v roce 2017 singlem Birthing Process a v následujícím roce už bylo na světě debutní, eponymní album. Letos máme co dočinění s šestiskladbovým EPíčkem Purgatory, které nás během slabší půl hodinky smete do odpadní roury. 


Do očí nás udeří démonicky červeným obalem s motivem ruiny. Stylové, působivé, očistné. Apokalyptický začátek decimuje kavernózním zvukem, ozvěny dutých slojí se zakusují do našeho sluchového aparátu. Velice slibný start, z takového marasmu se může vyklubat všelicos. Ovšem když vzápětí naváže valivá, deathmetalová mlátička, připadám si jako doma. Důvěrně známý rytmus, povědomá práce s melodiemi, to vše hladí duši lačnou smrtelné extáze. Šestice skladeb jednoduše číslovaných římskými číslicemi na sebe volně navazuje, předávají si neslábnoucí energii a každá ze sebe dává  trošku jiné pocity. Death metal má mnoho tváří a i Purgatory se šklebí různými způsoby.

 

Možná podle rozmanitosti našich hříchů je na nás použito vícechodové menu tortury. Dostáváme buďto zlý, rychlý a nekompromisní mazec, ve kterém se často na zeď promítají grindové siluety. Jejich tvar určuje hlavně uřvaný vokál, jehož hlasivky prošly mlýnkem na maso. I takové ty plechovkové bicí svádí k bezuzdnému dovádění v potu těla. Tady skoro nestíhám sledovat riffy, které se střídají rychle za sebou. Za jiné prohřešky jsme vystaveni pomalejšímu, valivějšímu deathu, který si užívá brutálně „nepopulární“ melodie, které může ocenit jen správně postižená mysl. Táhlá sóla, echa rozplizle hozená do prostoru, bzučivě rušivé kytary odmítající čistý zvuk. Aby toho nebylo málo, na jednom ze dvou rozcestí se potkáme se strýčkem doomem, jehož těžkopádnost a atmosféra tlení zapadá do systému. Skromná role kláves, jinak naprosto marginální, v těchto pasážích nabývá na významu. Zde by se uštěkaný zpěv nevyjímal dobře, proto se v rejstříku sáhlo k hluboko posazenému growlingu, který vyvěrá odněkud z hlubin důlní šachty.

 

Hlas black metalu se prokouše na povrch zřídka, ale okamžitě kouše kolem sebe. Jeho syrový, kytarový hlas zaslechneme v první i závěrečné skladbě, občas problikne i jinde. Kdyby se zde protnul i s vhodným murmurem, mohli bychom se jím vážněji zabývat. Stejně tak vzácné jsou melodické linky, které v podobě kytarového sóla změkčí tvrdý dojem. Jen to potvrzuje mnohotvárnost kapely, která by se, kdyby chtěla, mohla uživit ve vícero řemeslech. 

 

Phasma jsou zatím taková zajímavost, která může přerůst v silnou větev metalového pramene. Přínosná bude určitě výprava k jejich začátkům, zpět ke jejich dvěma řadovkám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky