Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Philm vycházejí z úplně jiných kořenů, než na které jsem většinou zvědav. Různé crossovery, hybridy thrashe, rapu, nu-metalu a já nevím čeho mi jsou bytostně cizí. Sem tam se mi samozřejmě nějaká skladba líbí, ale jako celek to vše obcházím. Philm jsou výjimka, podobně jako kdysi RATM.

S tímhle svébytným projektem jsem se seznámil prostřednictvím jejich předchozího alba Fire From The Evening Sun a byl to tenkrát silný hudební zážitek (číst můžete zde). Bylo to jedno z mnoha hudebních setkání s bubeníkem Davem Lombardem, který toho měl rozjeto vždycky víc a často zároveň. Ovšem vztahy jsou věc ošemetná, a tak Lombardo + Philm už neplatí. Někomu to bude líto, ale jestli mám být upřímný, tak je to vzhledem k nahrávce buřt. Letošní matroš nazvaný Time Burner má brutální potenciál i bez Davea a už z prvních tónů otevírací skladby podvědomě cítíte nahromaděnou energii, která se musí dostat ven. Co se nastřádalo během posledních šesti let se teď valí všemi směry, každou dírkou to přetéká z repráků ke mně do obýváku. A skvělou zprávou je, že to není o brutalitě nebo masivní zvukové náloži, která zabije každý detail a z očekávaného zážitku zůstane jen vzpomínka na něco..., něco hodně hlučného.

Time Burner je plná skvělých detailů, čitelná jak slabikář velkých písmen, ve kterém si zalistuje i slepec. Naprostým požitkem je sledovat baskytaru na její cestě éterem, jak výrazný má prostor pro své bublání. Pro mě jde asi o vrcholný prvek alba. A novic za hrncama slyšící na jméno Anderson Quintero se taky překonává, to je samý únik, náhlé staccato po mdlém odpočtu líného času. Vůbec nevadí, že skladby nestojí na výrazných melodiích a ani v refrénu se člověk zpěvný většinou nepřidá. Krátké, ale intenzivní motivy jsou během chvíle odehrány a nastupují další. Ten tzv. post-hardcore střídají vpravdě jazzové seance, ve kterých přebírá generálskou hůl klavír a skladba se bortí do rozšafného jamování. To je potom mišmaš bořící veškeré zažité představy. Ty se najednou zdají zbaběle přízemní a já se ptám - co to má bejt? Jsou místa, kde prostě tápu. Předposlední Like Gold splňuje vše, jen ne představu o standardním muzicírování. Je to taková alchymistická úvaha, jako bych si při pohledu do zrcadla přehrával divoký večírek, který se zvrtnul. Je to něco jako psychedelické prožívání opilosti a fakt nerad bych to zažil na vlastní kůži. Ne tak zhuleně, ale s podobně rozjímavou náladou ke mně promlouvá Spanish Flowers (mimochodem moc pěkná, když jí dáte čas) a totálním úletem je Wade Through Water. O metalu nebo hardcoru nemůže být ani řeč, a nebýt bicích tak koukám na přebal, jestli nejde o zdivočelého Chopina.

Ovšem i takoví jsou noví Philm, u kterých zůstává spousta toho co známe, nebo si to o nich myslíme. Výrazově silný projev jak zpěváka tak muzikantů si vás podmaní sehraností a hravým přístupem. Album se do vás zakousne s něhou a v jedinečné alchymii zvuků vás nechá postupně trávit vznikající dojmy. Kytarové orgie jsou zajímavé i při skromném vrčení, ale nejpůsobivější jsou při návalech geniality využívajících bohatý rejstřík efektů. Navrstvení linek rytmiky a hlavních melodií nezavání obžerstvím, ale nejednou to vypadá jakoby se zde vyřádilo hned několik kytaristů. Je to prostě pěkná a promyšlená alchymie tónů dávající dohromady složitý obraz. Živelná vzedmutí versus klidná zátiší s ovocem. Philm prostě natočili parádní album. Není pěkné na první poslech, chce lehce odkrýt a pak už vás musí ta muzikantská zručnost zasáhnout.