Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phragments / Zmyrna - Concilium

Phragments / ZmyrnaConcilium

Victimer26.9.2025
Zdroj: flac / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Dva odlišné stylové vstupy do dávné doby středověku. Album vzájemných protikladů a koncepčního spojení.

Ze slovenského podzemního lůna Nomad Sky Diaries se linou další a další zajímavé nahrávky, o které se nejde nepodělit. Jednou z takových je středověce orientované split album kapel Phragments a Zmyrna. Ze spojení těchto dvou uskupení je zřejmé, že náhled na společnou problematiku bude odlišný. Slovenské duo Phragments ji ztvární pomocí do středověkého hávu oděného dark ambientu, a česko-slovenská dvojice Zmyrna zasadí kýžené době ránu svým black metalem. Dva různé pohledy na dobu papežského schizma a kostnického koncilu. Nepropojené, oddělené, každá kapela ze svého úhlu pohledu a se svým autorstvím. Pěkně skladbu po skladbě.

 


Nechci říct, že jsem zklamaný, ale víc by mě zajímalo prolnutí obou těles a jejich společná tvorba. Takto je to striktně odděleno --> dark ambient / black metal a repeat až do konce alba. Takže po stránce nějakého překvapení jsme na štíru a odkázáni na věrnou a zanícenou tvorbu obou interpretů. Materiál obou mi byl sympatický už v minulosti, přesto to nebylo něco, čemu bych úplně podlehl. Sympatie je to správné slovo, nadšení se cení a z toho čerpejme.


Dejme se tedy zlákat oběma směry, nechme si pročíst úvodní promo slova a vyberme z nich následující - "Pragments se tématicky zaměřili na dramatické události kostnického koncilu a Zmyrna se zase pohybují jeho atmosférou". Je to dostačující? Možná, ale nechme mluvit samotnou hudbu. Každá z kapel vybavila toto EPko čtyřmi songy. Phragments se zvukově zcela ponořili do středověké tématiky. Jejich temně meditační pásmo je přehozeno hávem této doby. Nijak neskrývaně. Tento němý sonický příspěvek dá na sílu okamžiku. Nekoná se nic neprostupného nebo nečekaného. Dark ambient v jejich podání je přístupný, má svou magii, ale taky nijak nepřekvapí. Potvrzuje dané a následuje koncept. Nevymyká se, ale je příjemný. Na hlubší zvukový zásun to ale není.


Zmyrna se prezentují jednou akustickou mezihrou a třemi špinavými skladbami. Cítím z nich správnou nechuť a zahlodanou přízemní zvukovou vášeň pro choré dobrodružství. Cením si, jak se v nich dokáže promítnout kus zkaženosti. A ta zmíněnému období prostě odpovídá. Zmyrna jsou autentičtí, ale ne vyhraní. Jako by tam ještě něco k úplnému uspokojení chybělo. Je tam asi všechno, co bych čekal a chtěl slyšet, ale v trochu plošším provedení, než si žádají smysly náročného, nyní středověkem vláčeného posluchače.

 


Specifický odkaz daného období lze zachytit různě a oba projekty to naplno předvádí. Phragments jsou víc obřadní a Zmyrna zase nemocní. U obou nalézám vše podstatné a u obou postrádám hlubší ponor a schopnost se vymanit z nepřekvapivosti. Mám rád způsoby, jakými se vše odehrává, ale zároveň v nich nepřichází nic závratného, co by se opravdu zažralo pod kůži. V této chvíli se ještě vrátím ke slovům výše. Moc by mě zajímalo, kdyby se obě kapely protly a vsadily na skladby, v nichž hrají dohromady a tvoří jeden tvořivý monolit. Možná marnost, možná velké oči a přes odlišnost obou nesmysl. Jen moje subjektivní polemizování...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 30.9.25 17:36odpovědět

Já ti řeknu, co by se stalo, kdyby se obě kapely protnuly - Lurker of Chalice. Slyšim to tam dost jasně.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky