Recenze: Piglet - Lava Land (EP)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

PigletLava Land (EP)

Symptom20.1.2014

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40

VERDIKT: Piglet už dávno nehrají, ale v srdci některých budou znít navěky. Tohle je instrumentální math rock, který žije!

Piglet spatřili světlo světa během prvních společných zkoušek na podzim roku 2002 v Chicagu. O tři roky později nahráli své pamětihodné album Lava Land a záhy zavřeli krám. Amerika dává, Amerika bere. Sice jsou na popis jejich eruptivní hudby všechna slova krátká, ale jdeme na to.

Takže proč si připomínat devět let staré album? Protože si to zaslouží! Poslechněte si prasátka a sami posuďte, jestli jsou tři bez nadupaných pedalboardů dost na produkci košaté hudby. Proč některé výtvory vyčnívají více než jiné, to je to, oč tu běží. Piglet svou hudbu servírují bez přetvářky a je jasně slyšet, že si na nic nehrají. Dejme tomu, že naživo to mělo větší koule, ale i tak nemusí být člověk zvukový inženýr, aby ocenil vyvážený mix, který nestraní žádnému z nástrojů.

Nevím, kam Piglet chodili pro nápady, ale chci tam taky! Šestistrunná basa umí nejen doprovázet, ale i vést kytaru, kterou na cestě napříč žánry pronásledují intuitivní manické bicí á la Zach Hill. Tracklist je plný lehce stravitelného, ale technicky náročného a výborně zvládnutého math rocku. Chytlavé melodie vládnou zejména skladbám Anthropology Anthology, Little Bubble, Where You Going? a Plastic Stars, Cotton Highways. Album se nevypočitatelně žene vpřed, okamžiky řízeného chaosu vyvažuje harmonickými mezihrami, nešetří zvraty a inovacemi žánru. A při tom všem ještě stíhá okouzlovat svou pohodovou atmosférou.

Bootleg pořízený z vystoupení ve studiu rádia WLUV jen potvrzuje, že instrumentální zručnost Piglet nebyla editační klam a náboj jejich originálního rukopisu byl ostrý. Lituji krátké životnosti tohoto ojedinělého spolku a raduji se z pozůstalosti s potenciálem ovlivnit. Hodnotím vysoko a myslím to vážně.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.