Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pitchshifter - Deviant

PitchshifterDeviant

Jirka D.6.9.2013
Zdroj: CD (# 088 112 254-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově jde o energickou a šlapavou desku, ke které není problém se po letech vrátit bez trapného pocitu falešného sentimentu.

Zavzpomínáme, ale s přesahem do přítomnosti. Psali jsme nedávno několik slov k poslední a bezvadné desce Jello Biafry, pár slov chystáme i k novince Carcass a obojí má vztah k zatím předposlednímu albu britské party Pitchshifter. „Deviant“ vyšel v květnu 2000 a ať už budeme spekulovat nad příklonem kapely k módě, nebo nad přirozeným vývojem, který nastartovala deska předchozí („www.pitchshifter.com“, 1998), závěr je poměrně jednoduchý – album uspělo sice solidně, ale to předchozí nepřekonalo.

 

Začátky kapely se datují do roku 1989, kdy bratrská dvojice Mark Clayden a JS Clayden zakládá společně s kytaristy Johnny Carterem a Stuartem Toolinem industirálně metalový spolek, jehož debutní album vychází o dva roky později u Peaceville records. Raná tvorba kapely si nic nezadá třeba s takovými Ministry a následující dvě desky pokračují v nastoleném trendu, jen u jiného vydavatele – Earache vydávají jak „Desensitized“ (1993), tak „Infotainment?“ (1996). Následně se výraz kapely proměňuje, metalová tvrdost vyklízí místo pro rockovou energičnost, elektroniky ubývá, i když její přítomnost je stále výrazná, a opět dochází ke změně vydavatele – Pitchshifter se upisují Geffen records a následnou, v úvodu zmíněnou deskou o sobě dávají vědět doposud nejsilněji ve své historii. Pro mnohé fanoušky jejich industrial metalu rána pod pás, ale těch nových přibylo mnohem výrazněji.

 

V tomto ovzduší přichází na svět „Deviant“, který volí ještě čitelnější směr k písničkosti, nadále ubírá na důrazu a ostrosti a snaží se balancovat na rozhranní tvrdší kvality a rockového mainstreamu. Podotkněme, že celkem úspěšně. Titulní a geniální malbu pro desku (půl Alžběta II., půl Jan Pavel II.) vytvořil v té době již legendární představitel protest artu, Gee Vaucher, který spolupracoval s anarcho-punkovou kapelou Crass a svého času tvořil obálky i pro britskou veličinu Carcass (přesah č. 1). Kapela zní na deviantovi především rockově, metal zůstal v náznacích, vlivy hardcoru popřít nelze, zvuk je podpořen hromadou efektů, bicích samplů a jasná paralela by mohla směřovat k tehdejší ikoně Clawfinger. Objevily se dokonce hlasy, které poukazovaly na nu-metalovou orientaci, čemuž se vzhledem k dobové módě a vizáži protagonistů nelze divit, ale hudebně jsme přeci jen jinde.

 

Na desku se dostala řada slušných skladeb, za všechny „Keep it clean“, „Dead battery“ nebo poměrně netradiční „Hidden agenda“. Zmínit musím i „As seen on TV“, protože právě v té se v roli hosta představuje Jello Biafra (přesah č. 2), nebo závěrečnou šílenost „P.S.I.cological“. Celkově jde o energickou a šlapavou desku, ke které není problém se po letech vrátit bez trapného pocitu falešného sentimentu, ale na druhou stranu to byla právě tahle nahrávka, která odstartovala postupný úpadek zájmu o kapelu jako takovou. Móda se změnila, zapadli i Clawfinger, následné album PSI už bylo celkem mizerné a po něm to Pitchifter zabalili úplně. Reunion nastal v roce 2006, od roku 2010 je slíbená nová deska, ale na pilu se netlačí. Uvidíme.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 9.9.13 13:13odpovědět

Devianta mám rád, šlape to šlape a ten zrůdnej obal prostě musí být někde doma :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky