Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pixies - EP1

PixiesEP1

David9.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamics DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nit s uzlíky Francisovy bohaté sólové kariéry se podařilo navázat bez pocitů trapnosti a méněcennosti. Kdo ale čeká Come on Pilgrim, je blázen. Bez pardonu.

Pixies = absolutní kult. Tvrdit cokoliv jiného = kydat hnůj na vlastní hlavu a každý, kdo za poslední čtvrtstoletí byť jen nedopatřením zavadil o škatulku alternativního rocku, dávno ví proč.

 

Nicméně reunion podobných kapel představuje prakticky vždy obrovský hazard se zdánlivě neotřesitelnou aurou polobožstva, jež nejpozději po vydání comebackové nahrávky zpravidla utrží pár dobře mířených direktů a sem tam nějakou tu následnou krvácející trhlinku. Možná i z toho důvodu Pixies čekali, pomineme-li singl Bam Thwok, s novým materiálem téměř deset dlouhých let od okamžiku, kdy poprvé světu ohlásili svůj návrat ze záhrobí. První a dost možná největší ránu však museli skousnout již v průběhu nahrávání nových songů. Neodmyslitelný stavební kámen, basistka a zpěvačka v jedné osobě, Kim Deal ohlásila své rozhodnutí dále nepokračovat pod hlavičkou Pixies a upřednostnit raději koncertování se znovuobnovenými The Breeders a práci na sólovém materiálu, vycházejícím během roku v podobě několika sedmipalců. Ovšem pánové obstáli zkouškou ohněm se ctí a prakticky vzápětí odprezentovali první výsledek společného snažení v podobě nadmíru povedeného singlu Bagboy s náhradnicí Kim Shattuck v sestavě. Singl, který si cestu na kýženou „regulérní“ nahrávku nakonec stejně neproklestil, stejně tak zmíněná paní Kim, jíž ve finále na prozaicky nazvaném epku „EP1“ nahradil Simon Archer (The Fall nebo dříve také „live“ basák doprovodné kapely Blacka Francise).

 

Výsledná čtyřskladbová placka, za doprovodu nemalých porodních bolestí, ale světlo světa nakonec přeci jen spatřila… žádná nemilá překvapení v podobě ohyzdných defektů ani prapodivné zkříženosti se nekonají, nic podobného. Na druhou stranu, geniální a dnes dávno plnoletá dítka budou - podle očekávání - sobě rovného sourozence smutně vyhlížet i nadále.

 

Pixies přivedli na svět dílko nenáročné, jednoduché, nezáludné, do puntíku splňující nevděčnou úlohu předjezdce testujícího veškeré záludnosti tratě, aby ti skuteční frajeři nervózně stepující za startovní páskou neskončili rozmázlí po okolních bariérách, až půjde opravdu do tuhého. Nic víc, nic míň. EP1 zní jako Pixies, bezpochyby, nit s uzlíky Francisovy bohaté sólové kariéry se podařilo navázat bez pocitů trapnosti a méněcennosti. Kdo čeká Come on Pilgrim, je blázen. Bez pardonu. Přesto nehodlám zastírat, že lehký závan zklamání mezi čtveřici vzdušných popěvků probarveného podzimu cestičku přeci jen našel. Popravdě, čekal jsem víc, zvlášť po tolika letech… ale pokud mám EP1 brát jako návnadu, úvodník k věcem příštím, vlastně ani nemám mnoho důvodů k brblání. Kultovní status trvá i nadále, ztráty jsou minimální. Berte, nebo nechte být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky