Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pixies - Head Carrier

PixiesHead Carrier

David24.11.2016
Zdroj: 1 x černá 12" gramodeska (#PM018LP)
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Head Carrier dýchá, žije, pulzuje. Geniálně objevné? Objektivně vzato, ani náhodou. Geniálně zábavné a nakažlivé? Bezpochyby.

Smíšené pocity z návratových EP, potažmo jejich kompilátu v podobě desky Indie Cindy, už stihl, z větší části, odvát čas… i když nutno přiznat, že v okamžiku, kdy kapele zamává jeden ze základních opěrných pilířů v podobě Kim Deal, zůstává Indie Cindy i přese všechny nedostatky, pochyby a nepřesvědčivosti vlastně tím nejlepším možným východiskem nastalé situace. Namísto volby pomalého umírání nebo naopak zásadního řezu s fatálními následky zbylé trio prošlo se zavázaným hledím, stigmatem legendy a kusem odvahy v kapse vstříc pranýři a… obstálo. Sice se ztrátou kytičky, ale přeci. Střih, krátká rozcvička, čerstvé vzplanutí, nevinné randění, prozpěvování a trajdání světem ruku v ruce s Kim Shattuck. Nakonec však ani tato epizoda nedospěla vstříc cílové pásce kýženého Hollywood happy endu. Ale což… i cesta může být cíl a nejen hledání živé vody si žádá svůj čas, přičemž první volba pokaždé neoznačí tu jedinou správnou.

 

A právě až Paz Lenchantin, útlá brunetka se širokým úsměvem i bohatými zkušenostmi napříč alternativní scénou, dokázala jen tak mimoděk rozvířit poněkud stojaté vody, otevřít okenice a nechat proudit čerstvý vánek vstříc inspiraci Blacka Francise. Jak zřejmě správně tušíte, Head Carrier je, až na jednu výjimku, především opět jeho dítě, avšak rozdíl oproti Indie Cindy praští do sluchovodů už na prvním seznamovacím večírku. Pixies zní jako kapela. Jako kapela, kterou baví společně hrát a společně si hrát. Jakožto kvartet kráčí vstříc větší pestrosti a barvitosti, jednak díky nenuceně se doplňujícím vokálním linkám Paz i Blacka, jež na předchozím albu až bolestně scházely, ale i větší uvolněnosti související jednoduše s radostí z vlastní přítomnosti. Po takových rozvernostech typu "Um Chagga Lagga" nebo "Baal´s Back" se mi stýskalo převelice.

 

Ovšem ani zbytek materiálu nikterak nepokulhává. Šlapavá "Talent" s vynikajícím Joyeho sólem, značka nic nechybí, nic nepřebývá. Do hlavy šroubující, zpěvná "Bel Esprit." Zasněná "All the Saints" a v neposlední řadě i výše zmíněný historicky první autorský příspěvek Paz v podobě "All I Think About Now" s Blackovým působivým textem.

 

 

Dvanáct zastávek. Lehce přes půl hodiny nakažlivých melodií, příjemného skřípění i hřejivých harmonií. Kdo však očekává překonávání nepřekonatelného, nedojde klidu. Přímá konfrontace s ranou tvorbou Pixies, kdy se utvářely dějiny...? Pixies dneška plují v jiných vodách a na jiné kocábce. To je holý fakt. Minulost nechme raději definitivně spát, protože současnost má rozhodně co nabídnout a budoucnost svou náruč neukrývá pod pláštěm šedi průměrnosti. Head Carrier dýchá, žije, pulzuje. Žádné škrobenosti a nucené úsměvy, polykání zkaženého mléka ve jménu blaha střevní mikroflóry. Tohle je upřímné a opravdové. Geniálně objevné? Objektivně vzato, ani náhodou. Geniálně zábavné a nakažlivé? Bezpochyby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 19.12.16 10:22odpovědět

Nečekal jsem nic moc a je to fakt pěkné album. Písničkové, zahrané na pohodu, lehké a přitom dospělé. Žádný návrat ke kořenům a podobně marné snahy, prostě rock for luck. Což mi stačí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky