Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Please The Trees - A Forest Affair

Please The TreesA Forest Affair

David17.3.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Ani napulírovaný zvuk s příměsí umělohmotně zavánějící garážovosti nedokáže skrýt absenci skutečně silných nápadů.

Už jen samotný fakt, že nějaká česká kapela sebere svých pár švestek, vytáhne kotvy a vyrazí s písní na rtech směr Miroslavova země hledat ten správný feeling, který doma prostě nikdo nikdy ani za kus zlatého telecího nevykouzlí, si jistě zaslouží pozornost. Tedy… alespoň na tom našem malém českém rybníčku tomu tak vždy bylo, je a myslím, že ještě dlouho bude. Samozřejmě nejde o nic špatného, vedle celkem fajn proma, se kterým už se dá setsakra dobře pracovat, ti šťastnější občas z podobné spolupráce vydolují nejenom hezký mediální obraz a obdiv postpubertálních ječících koťátek, ale i skutečně hmatatelný přínos pro hudbu jich samotných, tedy takové ideální spojení příjemného s užitečným… což vlastně nová placka A Forest Affair splňuje prakticky do puntíku. Producent Jonathan Burnside není žádné ořezávátko a jeho rukopis se na novém albu projevil vskutku citelně. Please The Trees znějí nejspíš přesně tak, jak si vždy přáli znít. S lehkou příměsí rozervané garážovosti, přesto světově a stravitelně pro široké publikum.

 

Please The Trees 2013

 

Takže přínos? Jak se to vezme… pominu-li fakt, že zvuková dynamika povětšinou skomírá kdesi v klidném moři dnešního průměru, vše ostatní, alespoň co se práce Jonathana Burnsidea týče, funguje na výbornou. O poznání horší je to už s kvalitou samotných songů, které pánové nakonec na A Forest Affair našťouchali. Po vcelku slibném začátku v podobě nenuceně gradující, zasněné Getting Ready a skočném očním otvíráku Hell On Earth sice vše vypadá na nejlepší cestě zalité sluncem, lemované úspěchy a zaslouženým potleskem. Bohužel, s postupující časomírou to už taková sláva není. Povedené kytarové sólo v She Made Love To The Moon jako vystřižené z In Utero si ještě zaslouží uznalé zamručení, stejně tak jednoduchá, houpavá Nobody No One s vypětím všech sil dokáže na chvilinku probudit mé ospalé, odumírající mozkové buňky, tedy alespoň do té doby, než je sama začne úspěšně požírat nekonečným, otravným omíláním svého ústředního motivu.

 

Zbylý materiál se však svou kvalitou řadí maximálně někam mezi deset nejlepších songů zákaznické linky ČEZu. Václav Havelka sice čas od času zvládá rozčísnout mlhavý opar neurčitosti a bezpohlavnosti procítěnou a emocemi napěchovanou vokální linkou, trochu počeštělou výslovností, pravda, ale čert to vem. Kytara sem tam vykouzlí pár zvukomalebných okamžiků a… toť vše. Jakýsi podivný pokus o hybrid Pink Floyd znásilněný Swans během When You Are Lost a Sleep, jehož výsledkem je pouze dvanáct minut děsivé nudy, celkový dojem rozhodně nezachrání. Album se plácá ode zdi ke zdi bez jasného cíle, potácí se, skomírá, prosí o ránu z milosti.

 

A Forest Affair

 

Jestliže bych měl hodnotit snažení Please The Trees v rámci naší malé zemičky, tolik důvodů k lamentování by do této recenze jistě neprobublalo a pokud někdo hodlá tvrdit, že album A Forest Affair patří mezi nejvýraznější hudební počiny domácí scény uplynulého roku, tak ano, v zásadě nemám problém. Jako vizitka poslouží vcelku výmluvně. Nicméně pojmy typu světová úroveň, neotřelost či originalita jsou tentokrát zcela mimo mísu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 17.3.13 8:54odpovědět

Souhlas. Album začíná víc než slibně, ale jeho další dvě třetiny zcela vyhoří na nenápaditost a nudu. K desce mě vlastně dostala poměrně slušná hromádka velké chvály různě rozesetá v českých médiích, ale těch pochvalných slov je nakonec podstatně víc než dobrých nápadů na nahrávce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky