Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Plešatá zpěvačka - Vlasy dievčat

Plešatá zpěvačkaVlasy dievčat

Lomikar20.9.2020
Zdroj: LP // promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL-Q2 / Yamaha AX-490 / Sennheiser HD 559
VERDIKT: Cílená a věrohodná galerie ohavností, kde se pod strašidelnou maskou opravdu nakonec neskrývá hodný člověk. Perfektní hudební marast pro otrlé, kterým lze desku jen doporučit. Pokud vám nevadí mít takovou zkurvenost doma.

Smrdí tady důchodce. Generické a falešné obrazy jsou přilepené ke stěně, aby se nikdo nedíval za ně. Z odlupujících se tapet padají švábi a plíce dusí azbest. Tlusté ženské, co leží na zažloutlé posteli zarůstají nehty do masa na obou nohách, zatímco se ona dívá na malou blikající televizi, kde dávají Kolotoč a vybírá prsty z plechovky poslední triečanské párky s fazulou. Pak se podrbe v mastných vlasech s dvaceticentimetrovými zrzavými odrosty, nechávaje tam po svých prstech oranžovou šmouhu. Venku je vedro k zalknutí a jí se zase v posteli rozsypal popelník. Cosi jí leze po noze, ale jí je to jedno.

 

Plešatá zpěvačka je kapela, jejíž rodiče jsou jednoznačně sourozenci, přinést si jí domů znamená být vyškrtnut ze závěti a pokud vás s jejich deskou někdo uvidí v tramvaji, je váš pozitivní mediální obraz definitivně v hajzlu. Zároveň se ale jedná o poměrně výjimečný případ kapely, u níž pod slupkou hnusné muziky nenajdeme žádnou skrytou krásu. Nikdo se o to totiž nesnaží. Neskrývá se zde pochopení, shovívavost, odpuštění, sympatie či osudovost. Jenom studená podlaha, odpojená elektřina a povědomý pocit zpackaného pokusu o sebevraždu. Už na jejich předchozím zvěrstvu s něžným názvem Stezka buzerantů jsem se opatrně ptal, zdali bych příště nemohl jít raději po silnici, nicméně v tomhle světě vás nikdo neposlouchá, takže uběhlo jen pár měsíců a pod rouškou noci jsem si domů přinesl celovečerní vinyl, tentokrát něžně se zvoucí Vlasy dievčat.

 

Nejsem si jistý, zdali je třeba řadit Plešatou zpěvačku někam žánrově. Trváte-li na tom, můžeme se určitě bavit o základní sludgové ingredienci, do které se jak sůl do rány sype noisový rachot s mentalitou powerviolence. Tohle je dle mě ale v tomto případě jedno. Daleko více jsem spíše při poslechu myslel třeba na album Know How To Carry a Whip od Corrections House, které se nachází dle mě ve stejném světě, nebo na prvotní tvorbu Anorexie Nervosy (první dvě dema až po album Exile), u které dalo skutečně nemálo práce se nezabít. S druhým jmenovaným příkladem Plešatou zpěvačku pojí zejména záměrný trýznivý pocit nenaplněnosti v každé skladbě.

 

Dá se říci, že každá píseň na albu Vlasy Dievčat uvede do celého katalogu nějaký nový prvek. Tu se praští do klavíru, tu se najednou setkáme s něčím jako orientálním vokálem, sem tam, když pánbu není doma, se dokonce objeví i nějaký sympatický riff. Problém je, že všechno vede jinam, než to čekáte a hlavně jinam, než to chcete slyšet. To album je plné hudebních překvapení. Ale ani jedno z nich není příjemné. Kytary jsou disonantní, občas vystřelují nazdařbůh tóny do prostoru, které se tam pak nemají v čem chytit. Žádná pasáž netrvá tak dlouho, jak má, buď je delší než je pohodlné, nebo se naopak usekne dřív než je třeba. Takových chvil je na desce ale minimum, takže zase můžete být v klidu. Pro ty z vás, kteří jsou ještě dosud naivní natolik, až mají pocit, že je třeba možné se navigovat albem skrze texty, tak bych je rád odkázal byť jen k názvům písní, které znějí třeba Studna HIV, Human Pangasius či Čaroděj z krajiny gestapo. Lepší?

 

To všechno, co jsem právě vysvětlil, je nicméně míněno jako klad. Celá ta neeuklidovská stavba každé z písní, ten nonsens, ten nepřekousnutelný negativismus, to všechno jsou aspekty, na kterých kapela záměrně staví celý svůj projev. Je to manifest hudebního nepohodlí v přesně těch mantinelech, kde ho autoři chtějí mít. Plešatá zpěvačka ví přesně, čemu se chce věnovat - hudebnímu mapování toho nejhoršího a nejnižšího z lidství. A v této své misi je naprosto úspěšná. Člověk by si pak mohl třeba říci, že by pak ono album vlastně mohlo fungovat v něčem terapeuticky a očistně. Nějakou záhadou se tak ale neděje. Za sebou mám dneska tři poslechy, na patře fakt hnusnej pocit a začal mě bolet zub. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sedlo / 2.10.20 22:29odpovědět

Mohutná ohavnost, skvělá deska!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky