Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro slovenské dřevorubce Porenut mám vrozenou slabost. Jsou jiní a z davu stejně ohnutých ovcí vyčnívají. Jejich nezvedená ovečka opět zbloudila, za nejistého kroku cosi nesrozumitelně drmolí a mám pocit, že se pochcala. Ale až se probere z delirka, představa ovce je pryč a v příkopě leží lehce dezorientovaný chlápek mladý vzhledem a starý mluvou. Ač nepoučitelný a večně na dno sklenice hledící vypravěč, spustí svůj příběh a už od začátku je jisté, že se nudit nebudeme. Není to žádný pitomec. Nevábné vzezření nechme stranou, jeho slova mají upřímnost a když si s ním trochu přihneme, najednou i hloubku.

Postnihiler na plti k brehu dorazí / sprostota davu v ňom spletie plamenné obrazy / Vo vatre spáli nevedomosť biednych más / Prorok, mudrc, pyroman, šarlatán

S Porenut jsme se zde už jednou setkali v rámci krátké nahrávky Manifest a článku věnovanému UG labelu Nomad Sky Diaries. Tohle spojení trvá. K Manifest jen tolik, že mne svou skromnou plochou a chytlavostí dohnalo k mnoha repeatům. Jo, Manifest já rád, a tak jsem uvítal, že se titulní skladba objevuje i zde. Celkově to ale s uchopením novinky bylo krapet horší. Zpočátku to není zrovna přitažlivá nahrávka, jako spíš bezduché vyhnání všech myšlenek a nucená rekultivace hlavy. Většinu vymazat, provést restart, začít znovu a trošku jinak. Mám tím na mysli skladby As much primitive as… a Idiolerant Idiotes. Obě jsou náklep a obě mě nebaví.

Postnihilera ale rozhodně není albem na jeden, dva poslechy. Přes počáteční zlotřilé vyvádění se postupem času uklidní, vetře se do přízně netradičního bigbítu a zasekne své povadlé umění hudebně vitálním drápkem. Snad i trochu avantgardním... Najednou to všechno dostává nový a hlavně perspektivnější rozměr. Ha, perspektiva postnihilismu, no kurva... Poutník uhýbá a zkouší se nad vlastní marnost povznést, ale přitom zůstává bledý jako stěna při představě, že se změní a bude jiný. Blbost, jiný jen tak nebude. Je ale při vědomí a má sílu uchopit své řemeslo jinak, chvalte pána!

Příjemně ujetá poetika skladeb Chata na zeleného jazera..., Nostalgia strateného fanatizmu a Starec, ktorý zabudol je mi velmi po chuti. Tady jsem našel ta místa, na které nedám na Postnihilera dopustit. Zde je blackmetalista příjemně vyšinutým společníkem a Porenut jsou přesně v té poloze, ve které jsem si je přál slyšet. Jako  uvadající kreativce, kteří mají na to přesahovat žánr a dle toho též jednají.

A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!

Celkově je nová deska směsí protichůdných pocitů. Začátek prudí, pak se něco zlomí a konec alba je vyloženě dle mého gusta. Jako by opravdu bylo potřeba se vyvztekat a pak nastalou situaci s nadhledem okomentovat. Rozhodně zajímavá kolekce, které jsem přišel na chuť o něco později. Což není nikdy na škodu.