Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Porenut - Postnihilera

PorenutPostnihilera

Victimer12.5.2020
Zdroj: flac // promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / alcohol
VERDIKT: Na rozcestí stojící nihilismem unavený poutník nemá vůbec špatné nápady.

Pro slovenské dřevorubce Porenut mám vrozenou slabost. Jsou jiní a z davu stejně ohnutých ovcí vyčnívají. Jejich nezvedená ovečka opět zbloudila, za nejistého kroku cosi nesrozumitelně drmolí a mám pocit, že se pochcala. Ale až se probere z delirka, představa ovce je pryč a v příkopě leží lehce dezorientovaný chlápek mladý vzhledem a starý mluvou. Ač nepoučitelný a večně na dno sklenice hledící vypravěč, spustí svůj příběh a už od začátku je jisté, že se nudit nebudeme. Není to žádný pitomec. Nevábné vzezření nechme stranou, jeho slova mají upřímnost a když si s ním trochu přihneme, najednou i hloubku.

 


Postnihiler na plti k brehu dorazí / sprostota davu v ňom spletie plamenné obrazy / Vo vatre spáli nevedomosť biednych más / Prorok, mudrc, pyroman, šarlatán


S Porenut jsme se zde už jednou setkali v rámci krátké nahrávky Manifest a článku věnovanému UG labelu Nomad Sky Diaries. Tohle spojení trvá. K Manifest jen tolik, že mne svou skromnou plochou a chytlavostí dohnalo k mnoha repeatům. Jo, Manifest já rád, a tak jsem uvítal, že se titulní skladba objevuje i zde. Celkově to ale s uchopením novinky bylo krapet horší. Zpočátku to není zrovna přitažlivá nahrávka, jako spíš bezduché vyhnání všech myšlenek a nucená rekultivace hlavy. Většinu vymazat, provést restart, začít znovu a trošku jinak. Mám tím na mysli skladby As much primitive as… a Idiolerant Idiotes. Obě jsou náklep a obě mě nebaví.


Postnihilera ale rozhodně není albem na jeden, dva poslechy. Přes počáteční zlotřilé vyvádění se postupem času uklidní, vetře se do přízně netradičního bigbítu a zasekne své povadlé umění hudebně vitálním drápkem. Snad i trochu avantgardním... Najednou to všechno dostává nový a hlavně perspektivnější rozměr. Ha, perspektiva postnihilismu, no kurva... Poutník uhýbá a zkouší se nad vlastní marnost povznést, ale přitom zůstává bledý jako stěna při představě, že se změní a bude jiný. Blbost, jiný jen tak nebude. Je ale při vědomí a má sílu uchopit své řemeslo jinak, chvalte pána!


Příjemně ujetá poetika skladeb Chata na zeleného jazera..., Nostalgia strateného fanatizmu a Starec, ktorý zabudol je mi velmi po chuti. Tady jsem našel ta místa, na které nedám na Postnihilera dopustit. Zde je blackmetalista příjemně vyšinutým společníkem a Porenut jsou přesně v té poloze, ve které jsem si je přál slyšet. Jako  uvadající kreativce, kteří mají na to přesahovat žánr a dle toho též jednají.


A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!

 


Celkově je nová deska směsí protichůdných pocitů. Začátek prudí, pak se něco zlomí a konec alba je vyloženě dle mého gusta. Jako by opravdu bylo potřeba se vyvztekat a pak nastalou situaci s nadhledem okomentovat. Rozhodně zajímavá kolekce, které jsem přišel na chuť o něco později. Což není nikdy na škodu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky