Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Positive Mind - Silence Gives Consent

Positive MindSilence Gives Consent

Bhut16.6.2010
Zdroj: CD (# ft 10-004-05)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: České hardcoreové těleso POSITIVE MIND představuje svou první dlouhohrající desku, která dostala jméno "Silence Gives Consent". Ovšem nejedná se o žádnou průměrnou HC kapelu a obyčejné CD.

České hardcoreové těleso POSITIVE MIND představuje svou první dlouhohrající desku, která dostala jméno "Silence Gives Consent". Ovšem nejedná se o žádnou průměrnou HC kapelu a obyčejné CD. Kapela si za dobu své dvanáctileté existence vybudovala určité jméno, tudíž na scéně nejsou žádnými nováčky. Na kontě již mají dvě EP "The Stooge" "Lost Kids", dále se účastnili na dvou kompilacích. V současné době skupina vydává pod svým vlastním labelem Flying Tones první řadovou desku. V podstatě se jedná o dvojdesku, jelikož její součástí je dokonce DVD. DVD nese název "Buena Vista Concert". Je to vlastně záznam z koncertu v plzeňském klubu Buena Vista, který se uskutečnil roku 2008. Vystoupení je snímáno pěti kamerami a příjemně sestříháno a poskládáno, o což se postaral Ondřej Urbanec znám coby basák ze 100°C. Krom koncertu se na DVD nachází taktéž krátký rozhovor s jednoltivými členy sestavy. Každá placka má pak svůj obal i booklet, který zdobí obrázky z dílny malíře Václava Maliny. Celkový papírový obal na CD i DVD pak svým obrázkem ozdobil mladý talent Pavel Příkraský. Materiál na novou desku začala skupina komponovat po nástupu nového kytaristy J.J.Šimona (ex- AGNUS DEI, ex- SPACE JUMP GROUP, ex- TRYZNA) v roce 2007. Oproti své původní ryze hardcore hudbě se na nové desce kapela posunula kamsi do vod těžko zařaditelných žánrů. Korpus hudby stále tvoří HC, ovšem v nemalých detailech odbočují k daleko atmosferičtějším, melodičtějším i metalovějším prvkům. Na škodu tento posun jistě není, tento počin je toho důkazem. Muzika kapely má stále silnou energii a náboj, skrývá se v ní nepřeberné množství melodií a detailů, které mnohdy na povrch vyplují až po více, než jednom poslechu. Čili, kdo si chce poslechnout tvrdý neobyčejný a vynikající hardcore měl by se poohlédnout zejména po tomto albu.

 

 

Jedničku vytváří svižná hardcore pecka Running From Holocaust. Ukrývá v sobě melodické vyhrávky a mnohé pasáže uvolňující drsnou atmosféru. Druhá věc je o něco odlehčenější a volnější. Má více progresivní jádro díky svým různorodým pasážím. Trojka si zase pohrává více s atmosférickými metalovými prvky. Lehce mi tato věc připomněla určité období kapely ENDLESS. Ale kapela se stále drží jakýchsi pomyslných kolejí a mantinelů ve kterých se pohybuje a díky nim je také posluchač bezpečně pozná. Možná pro svou bohatou pestrost mi přijde Justice Core Inside jako jedna z nejlepších písní alba. Tato věc volně přechází v Interludu k této skladbě, ve které jsou ke slyšení ústřižky z mrazivého filmu Vyšší princip, který byl natočen na motivy stejnojmenné povídky od Jana Drdy. Další melodické vyhrávky připlouvají s pátou Cry For One. Výborná skladba s kvalitní kompozicí a příjemnou atmosférou. Píseň je velmi detailně propracovaná a čiší z ní jistá píle, při které byla složena. Věřím, že se z ní stane oblíbená koncertní záležitost. Následující utahanější a hutnější věc dostala jméno Coming-out Of The Truth. Jedná se o více hardcoreovější skladbu s nemalými kytarovými vyhrávkami ve svých útrobách. Dokonce těsně před třetí minutou svého trvání zvolní své tempo, ovšem nenechá posluchače dlouho snít a tak záhy vrhá svůj směr zpět k drsnějšímu podání. Sedmička Live For Today se lehce navrací ke kořenům hudební tvorby tohoto tělesa. Asi nejvíce mi připomněla oboje staré EP. Jedinou odlišností od starých časů bude zřejmě opět pestrost hudby, která střídá nálady od pomalých ke středním s čistým vokálem až po rychlejší hardcore jízdu. Další z nejlepších věcí na nové desce. Druhé intermezzo, nebo interluda, jak chcete, dopřává jistou pohodovou pauzu před výbornou peckou jménem Truth Hunter's Engine. V této skladbě se poprvé v historii kapely objevuje host. Hostem je vynikající zpěvačka Ema Brabcová, kterou někteří možná znají z psychedelických těles jako ROE-DEER či KHOIBA. Díky jejímu specifickému hlasovému projevu dostává hudba POSITIVE MIND nový rozměr. Tato píseň se ovšem nese v pomalém tempu, které zpěvačce sedne jako ulité. Krom jejího příjemného hlásku je ke slyšení několik úryvků z filmu Jan Žižka. Fandové kapely jistě budou znát asi nejlepší skladbu, kterou kapela kdy napsala a to Lost Kids. Oproti předchozímu EP, kde se tato skladba nachází, dostala na novém počinu zcela nový kabát. Struktura písně zůstala stejná, jen její začátek je o něco protáhlejší a jisté detaily jsou pozměněny a celkově mi přijde, že i tempo se posunulo o stupínek dolů. Ovšem tyto drobné úpravy nic nemění na tom, že se stále jedná o velice výbornou a našlapanou skladbu. Předposlední věc Lucidity Lesson se nese v rychlejším svižném tempu. Poslední skladba Earnest Uplift má obdobné rysy, ovšem je daleko více pestřejší. Střídají se v ní opět dva druhy zpěvů a mnohé nálady.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky