Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mainman kapely PostcardsFromArkham Marek Frodys Pytlík je workoholik každým coulem. Kromě svého náročného povolání ještě fotí, točí klipy, udržuje v poklusu deathové Awrizis a především PFA. O jeho občasném hostování v milionu dalších kapel toho bylo také napsáno dost a dost.

Můj pohled na Frodyse je zúžen hlavně na PFA. To je projekt a později kapela, která pro mne Frodyse zcela definuje. A nemyslím si, že se mýlím, když řeknu, že právě tahle hudební instituce je pro něj tou hlavní zábavou či posláním. Vždyť při pohledu na výčet diskografie je logické smeknutí klobouku – od roku 2012 hned čtyři alba.

Pravda, po polknutí čistého vína musíme s pravdou ven: dnes probíraný disk Spirit není až tak nový. Jedná se o akustické verze starých známých skladeb. Frodys lovil nejen ve vodách PFA (zastoupena jsou všechna tři alba), ale uslyšíme i kousek od levobočků Awrizis.

Kdo hudbu PFA zná, ví, o čem je řeč. Je to hudba hlavně pro poslech, hudba zasněná. Hudba, která může fungovat i jako vkusný soundtrack ... třeba pro toulky přírodou. Hudba atmosférická, něžná, instrumentální a šeptaná zároveň ... ale při živém provedení i dostatečně natlakovaná a intenzivní. A postcardovská zasněnost pro mne byla zpočátku tou hlavní překážkou. Materiál ze Spirit se mi zdál naprosto zaměnitelný s hudbou z jakékoliv jiné desky souboru. Skoro jsem si říkal, proč tenhle disk vůbec vyšel, když pocit z hudby je téměř totožný jako při poslechu například předchozí kolekce Manta (2017). Stejná zasněnost, stejná halucinogenní funkce, stejná nálada. Ano, je to logické ... jedná se přece o stejného instrumentalistu a stejný mozek kapely.

Po cca sedmém poslechu ale ledy povolily a já vše akceptoval a možná i pochopil. Spirit je jemnější, něžnější verze hudby z Arkhamu. A smysl má. Osobně neřeším skladby, nesleduji naskakující indexy na přehrávači, protože album drží pohromadě jako celek. Nelze jej dělit a kouskovat a vypichovat jednotlivé dílky skládačky. Album je kompletem, kdy jedna skladba střídá druhou a já kašlu na to, zda hraje trojka nebo sedmička. Abych byl stylový, tak první One World Is Not Enough škrtá sirkou a zapaluje ohýnek na lesní mýtině a s koncem poslední Elevate se k obloze vznáší už jen sloup dýmu z dohasínajících uhlíků ... a posluchač dopíjí horký čaj z lesních bylin. Album přijde a odejde – v dobrém slova smyslu.

Čtvrtý zásek PFA vychází opět jako digipak s vkusnou frodysí grafikou a opět s razítkem MetalGate. Velice příjemné CD, které vám ale nic nedá zadarmo. Pojďte mu naproti.