Recenze: Postcards From Arkham

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Postcards From ArkhamSpirit

-krusty-10.1.2019

Zdroj: CD digipak // promo od vydavatele

Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70 + PC

VERDIKT: Pohlednice z Arkhamu přišla do schránky počtvrté ... a ač má aktuální razítko, vzkazy na ní jsem už kdysi četl.

Mainman kapely PostcardsFromArkham Marek Frodys Pytlík je workoholik každým coulem. Kromě svého náročného povolání ještě fotí, točí klipy, udržuje v poklusu deathové Awrizis a především PFA. O jeho občasném hostování v milionu dalších kapel toho bylo také napsáno dost a dost.

Můj pohled na Frodyse je zúžen hlavně na PFA. To je projekt a později kapela, která pro mne Frodyse zcela definuje. A nemyslím si, že se mýlím, když řeknu, že právě tahle hudební instituce je pro něj tou hlavní zábavou či posláním. Vždyť při pohledu na výčet diskografie je logické smeknutí klobouku – od roku 2012 hned čtyři alba.

PFA band

Pravda, po polknutí čistého vína musíme s pravdou ven: dnes probíraný disk Spirit není až tak nový. Jedná se o akustické verze starých známých skladeb. Frodys lovil nejen ve vodách PFA (zastoupena jsou všechna tři alba), ale uslyšíme i kousek od levobočků Awrizis.

Kdo hudbu PFA zná, ví, o čem je řeč. Je to hudba hlavně pro poslech, hudba zasněná. Hudba, která může fungovat i jako vkusný soundtrack ... třeba pro toulky přírodou. Hudba atmosférická, něžná, instrumentální a šeptaná zároveň ... ale při živém provedení i dostatečně natlakovaná a intenzivní. A postcardovská zasněnost pro mne byla zpočátku tou hlavní překážkou. Materiál ze Spirit se mi zdál naprosto zaměnitelný s hudbou z jakékoliv jiné desky souboru. Skoro jsem si říkal, proč tenhle disk vůbec vyšel, když pocit z hudby je téměř totožný jako při poslechu například předchozí kolekce Manta (2017). Stejná zasněnost, stejná halucinogenní funkce, stejná nálada. Ano, je to logické ... jedná se přece o stejného instrumentalistu a stejný mozek kapely.

nosič frodys

Po cca sedmém poslechu ale ledy povolily a já vše akceptoval a možná i pochopil. Spirit je jemnější, něžnější verze hudby z Arkhamu. A smysl má. Osobně neřeším skladby, nesleduji naskakující indexy na přehrávači, protože album drží pohromadě jako celek. Nelze jej dělit a kouskovat a vypichovat jednotlivé dílky skládačky. Album je kompletem, kdy jedna skladba střídá druhou a já kašlu na to, zda hraje trojka nebo sedmička. Abych byl stylový, tak první One World Is Not Enough škrtá sirkou a zapaluje ohýnek na lesní mýtině a s koncem poslední Elevate se k obloze vznáší už jen sloup dýmu z dohasínajících uhlíků ... a posluchač dopíjí horký čaj z lesních bylin. Album přijde a odejde – v dobrém slova smyslu.

Čtvrtý zásek PFA vychází opět jako digipak s vkusnou frodysí grafikou a opět s razítkem MetalGate. Velice příjemné CD, které vám ale nic nedá zadarmo. Pojďte mu naproti.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?