Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pothamus - Abur

PothamusAbur

Monachos3.2.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Abur není sbírkou skladeb, ale zvukovým rituálem, který vás vtáhne do stavu transu a absolutní přítomnosti. Výsledkem je silné, transcendentní album, které se neposlouchá – ale prožívá. Jeden z (mnoha) restů loňského roku, které jsem měl na svém "to-listen listu" je i album Abur od belgického tria Pothamus. Je vysoce pravděpodobné, že by se v mém hodnocení roku dostalo mezi best of the best.

Už jméno vydavatele by mohlo napovědět jaké muzice se Pothamus věnují. Album vyšlo pod značkou Pelagic Records, kterou vede Robin Staps (člen skupiny The Ocean). Toto vydavatelství je domovem špičky žánrů post-metal a sludge. A Belgie je domovem post-metal veličiny Amenra, jejíž tvorba není moc vzdálena od obsahu alba Abur. Takže pokud vám chutná Amenra, zřejmě vás bude bavit i Pothamus. Obě kapely se pohybují na podobné vlnové délce, ale Pothamus rozhodně není replika svých slavnějších krajanů.


Abur vyšel v únoru 2025 jako dlouho očekávaný nástupce úspěšného debutu Raya z roku 2020. Kapela na něm pracovala více než tři roky, aby doladila svůj specifický zvuk. Mimochodem, o nahrávání, mix a mastering se postaral Chiaran Verheyden, který spolupracoval s předními belgickými progresivními kapelami jako Psychonaut či Hippotraktor. Podařilo se mu zachovat surovost sludge-metalu, ale zároveň nechat prostor pro jemné ambientní detaily, kterých je na albu poměrně dost. Klasické (post) metalové nástrojové obsazení (basa, kytara, bicí) ozvláštňuje použití indického nástroje surpeti, který obsluhuje bubeník Mattias. Surpeti vytváří hypnotický, neustálý tón (drone), což dodává albu rituální a meditativní atmosféru. Budování hluboce spirituálního rozměru alba však slouží i ostatní nástroje včetně zpěvu. Zde je třeba říci, že na Abur kapela více experimentuje s vokály oproti debutu. Ke kytaristovi Samovi se výrazněji přidává i bubeník Mattias, čímž vznikají zajímavé harmonie, které střídají éterický zpěv s drsným metal/core screamem.

 


Celé album je konceptuální a je užitečné si trochu přiblížit ideový svět Abur. Ten je nasáklý animismem – prapůvodní vírou, že vše v přírodě (včetně rostlin či skal) je živé a má vlastní duši. Texty a kompozice zkoumají dnes již do značné míry ztracené propojení mezi člověkem a vesmírem. Kapela se nesnaží o klasické písně, ale o vytvoření zvukového rituálu. Skladby jsou postaveny na repetici, tribálních rytmech a gradaci, které mají posluchače uvést do stavu podobnému transu. Název alba a titulní skladby Abur není náhodný. Představuje určitý výchozí bod nebo prvotní prázdnotu, ze které vše vzniká. Je to bod absolutní přítomnosti, kde se setkává hmotný svět s tím duchovním.


Transcendentno na tomto albu je doslova hmatatelné. Skrze vokály a hudbu jakoby nám přimlouvala jakási prapůvodní titánská síla, jejíž jazyk můžeme pochopit jen v transu, kdy se zbavíme okovů svého individuálního vědomí. Vokál je v pozadí hudby, utlumen, jakoby důležitější byla řeč samotné hudby, aby se posluchač soustředil především na ni, nikoli na slova, která často deformují podstatu jevů i věcí. Slova jsou příliš statická, dogmatická, život a vše v přírodě však plyne jako řeka a neustále se mění. Mimochodem, název kapely je odvozen z latinského slova „Potamos“, což v překladu znamená „řeka“. Někde jsem zachytil přirovnání, že na Abur jakoby se setkali Sigur Ros s Wardrunou a Heilung. Pothamus často bývají přirovnáváni k již zmiňovaným Amenra, ale i Neurosis či OM, ale s vlastním, unikátním „východním“ nádechem. Při poslechu se v mysli vynořují postavy „vyšinutých – osvícených“ indických jogínů a asketů, kteří se v transu monotónně komíhají ze strany na stranu a skleněnýma očima hledí do nekonečné přítomnosti.

 


Na závěr bych ještě rád zmínil speciální křest alba, který se uskutečnil 21. prosince (na zimní slunovrat) pod názvem Abur In The Ark. Proběhl v prostoru Green Ark, což je architektonický unikát, který se nachází v srdci Botanické zahrady Meise v Belgii. Název „Ark“ odkazuje na biblickou Noemovu archu – tento moderní skleníkový komplex slouží jako útočiště pro více než 10 000 ohrožených rostlinných druhů z celého světa. Z vystoupení vznikl také live video záznam, který je skutečně působivý a hypnotický. Mohu jen tiše závidět těm, kdo se zúčastnili této hudební ceremonie živě, ale i na monitoru je to hluboký duchovní zážitek. Koncertní provedení Abur ještě více zdůrazňuje, že to není album v běžném slova smyslu, ale spíše iniciační rituál, který od posluchače vyžaduje úplnou přítomnost – a za tuto pozornost ho odmění hlubokým, téměř posvátným zážitkem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky