Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý rok proteče člověku mezi prsty tolik desek, že je blbost si to nějak brát. Vše se stihnout nedá, i když sudičky daly do vínku hudební bezohlednost a parazitování po odlehlých muzikantských stokách tak velkou, že se toho za rok povede slyšet opravdu hodně. Za jednu takovou stoku považuji také EBM. Mám tento styl prostě rád a i když už zdaleka nemám takový přehled jaký bych si přál mít, pořád to se mnou šije. Jako v případě comebackové desky Švédů Pouppée Fabrikk. Ideální příležitosti si ty staré strojnické póry prskající na parket cosi fakt hnusného zase pěkně prohýbat.

Pouppée Fabrikk je takový severský EBM antikvariát. Začátek už v osmdesátkách, pár desek v devadesátkách a Henrik Nordvargr Björkk jako frontman. Ten Henrik, od kterého v posledních letech tlačím do hlavy o poznání méně přístupnou elektrárnu jeho dalších projektů Nordvargr, respektive Mz. 412. Je to řízek, o tom žádná. Přesto mě reaktivace Pouppée Fabrikk mile překvapila. A nebudu zastírat, že je to právě tento typ elektroniky, která mi hraje do noty výrazněji, než zbytek Henrikovi produkce. Přece jenom, není nad to si zatancovat, že? Jdu po tom jako slepice po flusu, jen jsem nebožák omotán ostnatým drátem, zoban jsem si vyválel ve vlastních výkalech a střízlivost je v nedohlednu. Dny a noci se podobají jako vejce vejci.

Trojice Björkk, Holm a Christiaan R funguje dál a káže hrubým analogem tlak na tanečníkův již tak vratký krok. Nemůžu nevzpomenout další veterány stylu Die Krupps. I oni se vyjadřují podobně a leckteré postupy a syntetika celkově jsou si velmi blízké. A sluší se dodat, že i Die Krupps mají zálibu nebát se křížit EBM s metalem, přičemž na novince fabrikantů, která je tvrdá až až, zůstává metalový jenom Henrikův surový vokál. Je to poznávací znamení, cejch. Někdy bych sice uvítal malou změnu, ale zároveň si nejsem jistý, jestli by byla prospěšná.

Armén je vlastně prvním velkým albem s novými skladbami od konce devadesátek, předchozí The Dirt bylo kolekcí zapomenutých dem. A starým pánům asi vyhládlo. Nová deska je energie, pulsující rytmus a zlo v jednom. Skladba od skladby se téměř dokonale předbíhá v tom, jak připravit větší porci tlaku a přitom se tvářit velmi přístupně, pro mě vlastně až hitově. Může být hutný elektronický teror hitový? Jasně, že jo. Jsme daleko od kliček a testů, jsme přímo v první brázdě, tam kde kape olej a dáma s kosou započla odpočítávání. Opravdu se mi zastesklo po tak napěchované nádobě elektronického zla zformované do srozumitelně násilnické strojařiny, pod kterou duní parket a tanečníci se válí pod umyvadlem. Nebuď kretén, buď Armén a žeň to na nejvyšší možnou mez!

Tohle není o pitvě alba, ale o pocitu z něj a co to doprovází. Nostalgie? Určitě ano. Síla nové desky? Bezesporu. Další slova? Zbytečná. Pouppée Fabrikk jsou zpátky a v podstatě nešlo čekat víc. Tohle je dokonalá ukázka jak to dělat. Když k tomu připočtu osobní zaujetí a kapelní přímou trefu do elektronického vkusu, nemám co bych řekl víc.