Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je pozoruhodné, jak se celkem ortodoxní (a s klidným svědomím říkám i účinná) blackmetalová kapela/projekt přerodí v parodii vlastního žánru. A teď to nemyslím tak, že by ta parodie byla nechtěným výsledkem, ale je to cílená, humorně zabarvená satira, kterou však při letmém poslechu nelze jednoznačně rozklíčovat. Důležitý je kontext i koncept. Už minule jsem vlastně napsal, že jde o nevážně se beroucí black metal, který by se vážně brát klidně mohl. Přítel Belial zkrátka znovu promlouvá a v době, kdy jeden průser stíhá druhý, přičemž jej ještě trumfuje, přináší trochu toho rozptýlení.

V parném létě se zrodilo několik poutavých příběhů a zkušeností, které byly zpečetěny jednotícím souslovím Kulervoucí příběhy aneb příběhy, co mají koule. Jak jistě víme, slangový výraz „mít koule“ znamená schopnost nebát se a jít odvážně do rizika, zcela rozhodně a nezhýčkaně. A přesně o tom celé toto album je. Nejlépe to asi reflektuje text skladby Lego nebo Hrnec, pojednávajících o vcelku všedních strastech, avšak dalece převyšujících dramatičnost obyčejné domácnosti. Nepřiznané peklo, které si možná ani neuvědomujeme. Obecně lze říci, že textová stránka cílí či reflektuje obyčeje takřka každodenních starostí, ale ukazuje je v nahém, zlém světle, čímž podstatě navzdory (kulervoucí, víme) čelí ostré oponentuře.

Hudebně se tu potýkáme se svižným black metalem s duchem death metalu. Melodické linky kytarových nástrojů mají tendenci útočit na chytlavost a líbivost. Ovšem zvuk z mého pohledu celý výsledek podkopává a pohřbívá. Je totiž příliš hutný, basově dunivý a nenechává moc prostoru pro výšky a štiplavý blackmetalový kytarový odér. Tím nevědomky masíruje trpělivost, a především soustředěnost posluchače, který je tak po té slabé půlhodince akorát poničen, aby se poslechem vnořil do odlišnějších poloh. Přitom jde o dobře poskládané party, kde nechybí ani chorály, ani pestrost. Nástroje krásně tančí přívětivou formou black metalu milou, ale hutné zbarvení znesnadňuje okamžité prolomení a podmanění. Tím chci říct, že je vhodné, aby byla deska zkoumána delší čas a nebyla zbytečně odvržena po prvním kontaktu.

Skladba Tenkrát ve Škeblově mě donutila toto místo vyhledat na mapě, ačkoliv ty mě střelhbitě odkázaly na Keblov ve Středních Čechách. Ale dle indicií na albu (no prostě jde o fotky jednak na obalu samotném a v bookletu) se ukazuje, že v pozadí se tyčí věž hradu Štramberk (Trúba), čímž lokalita prozrazuje oblast Štramberskou a Kopřivnickou. Tím jsem jen složitou štací objevil nový světadíl, neřku-li přímo Ameriku. Barevné prostředí zahradních aktivit mi notně připomíná interní redakční seance pravidelných srazů, který jsme si v loňském roce dovolili vynechat, tak snad letos…

Asi stále utíkám od důležitého tématu, kterým je rozbor nové nahrávky. Ale přemýšlejme nahlas – je to black metal (možná i trochu death) a ten už těžko v novém věku přinese neslyšené. Je to srandaprojekt, což je znát už z názvu nahrávky nebo obalu, protože nejeden příznivec žánru si z něj vlastně už nedokáže nedělat psinu. A je to poslech určený pro zpestření, rozptýlení a ozvláštnění životních kratochvílí, aby alespoň na chvíli odpoutal pozornost od reality. Takže jak by řekli anglicky hovořící: enžojit.