Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Přítel Belial - Kulervoucí příběhy aneb příběhy co mají koule

Přítel BelialKulervoucí příběhy aneb příběhy co mají koule

Bhut19.3.2026
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Srdcervoucí... pardon kulervoucí materiál pro příznivce škodolibého black metalu s přesahem do všedních činností a letních hrátek.

Je pozoruhodné, jak se celkem ortodoxní (a s klidným svědomím říkám i účinná) blackmetalová kapela/projekt přerodí v parodii vlastního žánru. A teď to nemyslím tak, že by ta parodie byla nechtěným výsledkem, ale je to cílená, humorně zabarvená satira, kterou však při letmém poslechu nelze jednoznačně rozklíčovat. Důležitý je kontext i koncept. Už minule jsem vlastně napsal, že jde o nevážně se beroucí black metal, který by se vážně brát klidně mohl. Přítel Belial zkrátka znovu promlouvá a v době, kdy jeden průser stíhá druhý, přičemž jej ještě trumfuje, přináší trochu toho rozptýlení.

 

V parném létě se zrodilo několik poutavých příběhů a zkušeností, které byly zpečetěny jednotícím souslovím Kulervoucí příběhy aneb příběhy, co mají koule. Jak jistě víme, slangový výraz „mít koule“ znamená schopnost nebát se a jít odvážně do rizika, zcela rozhodně a nezhýčkaně. A přesně o tom celé toto album je. Nejlépe to asi reflektuje text skladby Lego nebo Hrnec, pojednávajících o vcelku všedních strastech, avšak dalece převyšujících dramatičnost obyčejné domácnosti. Nepřiznané peklo, které si možná ani neuvědomujeme. Obecně lze říci, že textová stránka cílí či reflektuje obyčeje takřka každodenních starostí, ale ukazuje je v nahém, zlém světle, čímž podstatě navzdory (kulervoucí, víme) čelí ostré oponentuře.

 

 

Hudebně se tu potýkáme se svižným black metalem s duchem death metalu. Melodické linky kytarových nástrojů mají tendenci útočit na chytlavost a líbivost. Ovšem zvuk z mého pohledu celý výsledek podkopává a pohřbívá. Je totiž příliš hutný, basově dunivý a nenechává moc prostoru pro výšky a štiplavý blackmetalový kytarový odér. Tím nevědomky masíruje trpělivost, a především soustředěnost posluchače, který je tak po té slabé půlhodince akorát poničen, aby se poslechem vnořil do odlišnějších poloh. Přitom jde o dobře poskládané party, kde nechybí ani chorály, ani pestrost. Nástroje krásně tančí přívětivou formou black metalu milou, ale hutné zbarvení znesnadňuje okamžité prolomení a podmanění. Tím chci říct, že je vhodné, aby byla deska zkoumána delší čas a nebyla zbytečně odvržena po prvním kontaktu.

 

Skladba Tenkrát ve Škeblově mě donutila toto místo vyhledat na mapě, ačkoliv ty mě střelhbitě odkázaly na Keblov ve Středních Čechách. Ale dle indicií na albu (no prostě jde o fotky jednak na obalu samotném a v bookletu) se ukazuje, že v pozadí se tyčí věž hradu Štramberk (Trúba), čímž lokalita prozrazuje oblast Štramberskou a Kopřivnickou. Tím jsem jen složitou štací objevil nový světadíl, neřku-li přímo Ameriku. Barevné prostředí zahradních aktivit mi notně připomíná interní redakční seance pravidelných srazů, který jsme si v loňském roce dovolili vynechat, tak snad letos…

 

 

Asi stále utíkám od důležitého tématu, kterým je rozbor nové nahrávky. Ale přemýšlejme nahlas – je to black metal (možná i trochu death) a ten už těžko v novém věku přinese neslyšené. Je to srandaprojekt, což je znát už z názvu nahrávky nebo obalu, protože nejeden příznivec žánru si z něj vlastně už nedokáže nedělat psinu. A je to poslech určený pro zpestření, rozptýlení a ozvláštnění životních kratochvílí, aby alespoň na chvíli odpoutal pozornost od reality. Takže jak by řekli anglicky hovořící: enžojit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky