Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bohové války nám seslali proroctví trosky. Skutečnost je taková, že nám dorazilo virtuální promo polské skupiny Profeci, které nese jméno Troska, a vydavatelem fyzického formátu je label Godz Ov War. Ale abych uvedl na pravou míru pojem troska – ten totiž v polštině znamená péče, což je takový ten smajlík chovající v náručí srdíčko, určitě to znáte. Hádám, že tento popis „péče“ bude řadě lidem mnohem blíž, než cokoliv dalšího.

Pokud ještě Profeci neznáte, tak to má hned několik důvodů. Je to kapela z Polska, která zpívá svou mateřštinou, a to nemusí každému sedět. Takže pokud už teď víte, že vás výslovnost spřežkových tvarů jaksi nebere, nemá smysl se zaobírat tímto dílem. Pokud však i přesto vydržíte, budete se potýkat se zajímavým tvarem black metalu, který si příjemně hraje s atmosférou. První takovou zkouškou v otrlosti je hned první písnička. Slyšeli a přežili? Slyšeli a uprchli? V dalších skladbách je to už snazší, možná i kvůli navyknutí na rozdaná pravidla hry.

Black metal, který se na desce Troska nachází, má zajímavý melancholický náboj. Nebýt to zpívané polsky, tak bych hádal zemi původu spíše na Francii. Může za to specifický zvuk kytar a určitě i některé melodické linky a podobné znaky. Ten zpěv to všechno přehlušuje a chápu, že některým z toho skáčou osypky na těle, obzvláště třeba při skladbě Niepokoje, kde se setkáváme s několika hlasovými rovinami v různých stupních naléhavosti, a taková intenzita je pak v závěru skladby docílena melodickým lehkým zpěvem, který jsem v prvé chvíli seznal jako fór, později jako otravného ováda vzbuzujícího choutky dotyčného tvora zneškodnit, a úplně nakonec po těchto stupních tortury jsem dosáhl zaslíbené nirvány a přijal dílo jako umělecký akt. Ano, i já tu občas bojuji s polštinou. Ale ta hudba má skvělý potenciál a přišlo by mi docela líto jí nedat potřebnou šanci a zasluhující prostor. Je to totiž docela slušný kousek.

Pozvolné tempo občas sklouzne k divočejším výpadům, ale převážně se snaží budovat podivnou atmosféru, kde se zmítá melancholie, křehkost a avantgardní umělecká podivnost s neotřelou a nevšední vizí budoucího dění. Tím chci nějak říct, že ty písničky občas dovedou docela překvapit, jakým směrem se za další zatáčkou hodlají ubírat, jaké momenty a prvky přinášejí a s jakou řemeslnou formou přicházejí. Vesměs poměrně barvité a nápadité dílo, které však nedává nic snadno. Ten hlas se snaží strhnout pozornost, ale i na takové neduhy jsou tu vyzbrojeni. Totiž sedmý track je ryze instrumentální skladba, která pokračuje ve stejném duchu jako zbytek desky, takže nejde o vyloženě vybočující element, ale o další skladbu, kde se prostě jen nezpívá. Ačkoliv můžeme přiznat, že vokální linku zastupuje kytara. A hle, ono to skvěle funguje.

Líbí se mi určitá soudržnost skladeb. Totiž taková, že se drží nějaké jednotné nálady, a přitom dokáže být hudebně vcelku barvitá. Jasně, pořád je to black metal, někde spíš víc post-black metal nebo klidně i jen post-metal, ale pořád to má nějaká svá pravidla a v těchto se dokáže vzdušně a rozhodně pohybovat. Nadšení a příjemné chvíle při poslechu určitě mám, ale na druhou stranu si nejsem jist, jestli bych obhájil nějaký vysoký statut tohoto alba. Takže povrchně řečeno – pořád je tu prostor, kam by šlo zajít, pořád je nějaká tužba nenaplněná a pořád chybí úplné uhranutí a propadnutí, že by si člověk užíval každou vteřinu. Ono to však, hádám, ani nebylo cílem nebo nějakou snahou. Já tam cítím volnost osobních emocí autorských a představení nějakých pohnutek širšímu publiku. Je to pramen, který vytryskl v určitý okamžik za nějakých podmínek, pocitů a potřeb. Hádám, že nebyl kován k nějaké dokonalosti, nebyl obráběn do tvarů, které sednou většině, je to přirozené plutí a momentální průchod energie. A takto je to, myslím, naprosto v pořádku a vesměs úplné.