Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic WaltzThe God-Shaped Void

Ruadek6.5.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Velikáni progresivního metalu se vrátili a po 23 letech přišli s deskou, která už patrně nemůže být lepším návratem. Spojení staré metalové školy a výrazného rukopisu zásadní kapely metalové scény 90. let.

Období velkých návratů pokračuje, legendy Psychotic Waltz vydávají po neuvěřitelných 23 letech desku. Což je věc, u které je třeba zvýšit pozornost, protože právě to může hodně ovlivnit pohled na nový materiál. Pojďme si o něm dnes něco říci a zkusme se zamyslet nad tím, co má tahle parta vlastně vůbec za sebou a jak zásadní kapelou vlastně Psychotic Waltz byli.

 

Čtyři desky, z nichž A Social Grace vyšla v devadesátém a Bleeding v devadesátém šestém roce. Tedy zlaté časy hojnosti, po kterých to pánové uťali a v roce 2002 Devon Graves založil velmi podobně znějící kapelu Dead Soul Tribe. Tyhle dvě party pojí dohromady mnoho společného, v některých pasážích je prakticky nelze rozeznat jednu od druhé. A za mikrofonem stejný hlas, v rukách svírající stejnou flétnu. Nikdy mi nepřišlo, že by Dead Soul Tribe byli více o temných rytmech, příklony k šamanství. Tyhle věci byly vždy stejnou měrou uctívány oběma spolky. Každý, kdo zná tvorbu obou kapel, by o tomto tématu mohl mluvit dlouho a padala by určitě i slova o sebevykrádání a minimálním vývoji i přes slušný potenciál. Já jako letitý posluchač Dead Soul Tribe, díky kterým jsem se postupně prokousal i k tomu, z čeho vznikli, souhlasím s většinou těchto tvrzení. Na novou desku jsem se těšil opravdu velmi hodně, protože mohla všechny ty kecy smáznout skvělým materiálem. A Devon Graves mohl konečně zase dokázat, že stojí zato mu naslouchat.

 

 

Kapela na svém novém albu zní hodně heavy-metalově, melodicky a drží se svého zažitého rukopisu. Vším proplouvá charakteristický Devonův zpěv, který je asi stejnou legendou jako obě tyhle bandy, které žily každá odděleně svým vlastním životem. The God-Shaped Void zní více metalověji především svým zvukem, který je na poměry jejich desek skutečně heavy a sedí jim, jejich projev má větší důraz tam, kde se opravdu hrábne do strun. A že se do toho parta opírá skutečně masivně, klidných pasáží je na desce minimum. Máte pocit, že posloucháte něco velkého, progresivního a hráčsky hodně namakaného (co třeba šestá While the Spiders Spin?). Skladatelsky je deska slušně ukočírovaná, muzika Psychotic Waltz nikdy nebyla o složitém materiálu, ale o technicky hodně vymakaných skladbách s pevným a jednoduchým konceptem. Ani to se v roce 2020 nemění, jen to zní více metalově a srší z toho obrovská dávka nového hráčského nadšení. Tak si říkám, co chtít víc?

 

Psychotic Waltz byli a vlastně i trochu jsou takoví metaloví Jethro Tull. Progresivní muzika, dost technická, ale i dost jasně daná, výrazný frontman, co kombinuje zpěv a flétnu. Na ten druhý nástroj si Devon zahrál i v Dead Soul Tribe a že to byly speciálně pro mé uši ty nejzajímavější pasáže. Na The God-Shaped Void to mám asi podobné, taková Demystified je doslova pohlazením po duši, včetně akustických vyhrávek a luxusního zvolnění. Už jen svým začátkem dostává hned dvojka Stranded, která začíná jako staří Memento Mori – přesně ten hevíkovej rozjezd kvílících kytar a ten odér, to si nelze splést. Celá deska si to valí s příjemnou sebejistotou, vyhrávka střídá vyhrávku, bohovská kytarová sóla střídána tvrdým riffováním a velkými refrény. Devon nemá mnoho hlasových poloh, ale to charisma táhne jako bejk. Vždycky táhlo. Hudebně tedy opravdu, i popáté (teprve?) luxusní technická konverzace.

 

 

Ve výsledku chlapi nahráli po 23 letech materiál silný tak, že nemám potřebu po nich chtít ještě cokoli navíc. Deska vyšla v časech, kdy se to hemží všemi možnými progresivními spolky, co ale už jen kopírují jeden druhého. Psychotic Waltz do své muziky dostali tu esenci staré školy heavy metalu, kterou drtivá většina dnešních kapel ani nezná (nebo zná, ale neumí ji tam dostat). Poslouchá se to báječně a nemusíte být zrovna pamětníci, abyste to kouzlo pochopili. Ukončím to podobně jako u nedávných recenzí návratových desek, tedy přáním, aby ta další deska byla o něco dříve než tato.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Robocop / 17.1.22 22:05odpovědět

Parádní návratová fošna... Radost poslouchat...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky