Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mladá neokoukaná britská formace na svém debutu "The Dark Third" trefila jednu důležitou věc dokonale. Dokázala se s lehkostí prosmýknout proudící zvukovou lávou miliónů nově vznikajících uskupení a splnila naději zaujmout. Řazení do progresivně rockových formací bylo svým způsobem úměrné projevu debutu, který se dotýkal jak nevtíravých postupů, tak si tykal s barevnou atmosférou, lecky doslova strhující. Ukojen byl nejeden rockový tanečník a smlsnul si i ten ponořený do progresivních vírů. Dravý projev hustě plnily také svébytně pochystané dvojzpěvy, což zabaleno do úhledného celku, dělalo z Pure Reason Revolution jednoznačný objev atmo rockové obce. Tam, kde skončila novinka, jsem očekával přirozenou návaznost věcí nových.

A přesně tam novinka nezačíná. Je jiná, zcela jiná, zachováno zůstalo jen to čarovně - vzájemné vokální proplétání. Pure Reason Revolution se nebáli zariskovat a strhnout kormidlo nabraného kurzu minimálně o 180 stupňů a vrhli se do divokých vod experimentování. To, že byla kapela již na počátku víceméně vhodná záležitost nejen k poslechu, ale i k tanci, bylo jen dopadem těch nespoutaných pozitivních vibrací, které deska vysílala na počkání. Novinka "Amor Vincit Omnia" tolik netančí, i když by měla. Není totiž sebevědomým pokračováním nastoupené cesty, ale zbrklým a příliš překotným vstupem do jednoduchých synthy motivů, v tomto případě doslova profláklých a politováníhodných. Tam, kde se roku 2006 tanečník svíjel v rytmu svěžích rockových paprsků, je dnes ten samý jen unaveným disko břídilem neschopným odvážných kreací. Pure Reason Revolution až moc nečekaně dospěli k názoru zdůraznit onu tanečnost, bohužel nesprávným využitím umělých elektro prvků. A ty dominují. Progresivní výpady jsou ty tam, odhalena je nová, syntetická polovičatost a udusanost.

Úmysl ubírat se modernějším směrem se mění ve frašku a vysvětlení je jednoduché. Debut byl sám o sobě moderním a vzdušným projektem, který bezstarostně dráždil smysly a pumpoval adrenalin. Proč tedy měnit tyto zásadní zážitky za omšelé synth popové kreatury, mající do blyštivé moderny nejdál jak to jen jde? Měl-li být nový základní rys Pure Reason Revolution čerstvý a moderní, stal se jeho pravým opakem a parodií. Nezáživným a bez špetky překvapení. 

Songy sami o sobě jsou zkrátka až příliš zaplaveny patosem keyboardů. Ty drží a nepovolí duši skladby vylétnout z uzavřené skořápky a alespoň se rozhlédnout. Jistě se i v nových věcech skrývá něco potenciálu, jistě by jim slušela jiná než tak všední tvář. Jistě by se rozlily jako dřív... Takto je "Amor Vincit Omnia" jen chabým pokusem o zbytečné změny s poměrně slušným zvukem. Prozatím jedno z největších rozčarování letošního roku.