Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pure Wrath - Bleak Days Ahead

Pure WrathBleak Days Ahead

Garmfrost22.5.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Bleak Days Ahead posluchače vede tak, aby pozapomněl, že poslouchá sled akordů, tónin a rytmů. Tím album rozhodně není. Má plno přesahů, hraje si s emocemi. Chladem, smutkem i vztekem. Album je black metalové, rockové, zasněné, rozvolněné i konkrétní.

Po promu Pure Wrath jsem sáhl čistě ze zvědavosti. Znalcům je tvorba indonéského projektu multiinstrumentalisty Januarya „Ryo“ Hardyho dobře známá, alespoň se to tak s ohlasů různě po síti zdá. Kapel ze Západní Jávy mnoho neznám (žádnou), proto jsem čekal něco hodně podzemního, syrového a možná neohrabaného (odpusťte mým předsudkům) a šokovaně zíral, co se na mě sype za parádu. Pure Wrath nabízí silně nadprůměrnou atmosférickou, post/blackovou krasojízdu, se kterou Hardymu pomáhá hostující Yurij Kononov (dříve White Ward).

 

pure wrath

 

Bleak Days Ahead je již čtvrté dlouhohrající album Pure Wrath, styl i rukopis projektu je rozvinutý, dopilovaný do puntíku. Nalákán jeho silou jsem se jal na výpravu do minulosti a s údivem koukal, že i starší nahrávky stojí za hřích. Bleak Days Ahead už tolik nezdobí black metalové odění. Nové album je otevřené různým lákadlům, naléhavosti minulosti se nebrání, avšak je vedené moderním myšlením nesvázané instrumentálními či vokálními zábranami.

 

Temné dny před námi působí silou i něhou, drásavé lyrické myšlenky se neobrací do jiných světů, vystačí si se současností, se střety civilizací, s aktuální hrozbou konfliktů globálních i vnitřních. Ruku v ruce se k náladě pojí hudební poselství, západní kultura je dominantní, nikoho by nenapadlo, že jsou Pure Wrath kapelou z opačného konce světa. Ryo umně zakomponovává do metalového rejdiště saxofon, hammondky, soundtrackové asociace, ženský zpěv, art… Místy vzniká prostor pro jazzové orgie, vše je ale hnané v pevných mantinelech. Hra se nebortí, pouze bobtná.

 

Bleak Days Ahead posluchače vede tak, aby pozapomněl, že poslouchá sled akordů, tónin a rytmů. Tím album rozhodně není. Má plno přesahů, hraje si s emocemi. Chladem, smutkem i vztekem. Album je black metalové, rockové, zasněné, rozvolněné i konkrétní. Posledního připodobnění je ovšem nejméně. Je tedy se připravit, udělat si čas, protože takový poslech se nehodí jako kulisa.

 

Šíři alba napomáhá několik hostů. Vedle zmíněného Yurie Konovova, zde zazní hlas Glenndera (Warkvlt, Sethos), Danyho Tee (Acathexis, The Leaving…), doprovodné zpěvy Andrewa Rodina (dříve White Ward) a saxofon v podání P.F. Ryo se zhostil rovněž produkce, mixu i masteringu, hraje tedy vše přesně podle vlastních představ a vizí. Za zmínku stojí zdánlivě nenápadný, ale emocionálně silný artwork od Aghyho Purakusumy, který vytvořil obálky i pro starší počiny Pure Wrath a kapele tak evidentně rozumí.

 

Přiznal jsem se, že jsem neznal žádnou indonéskou kapelu, či přinejmenším si nepamatuju, že bych nějakou poslouchal. Což je v podstatě totéž. To jsem po nastudovávání Pure Wrath a všech podílejících hostů lehce napravil. Nyní mám jakýs takýs obrázek o tamní scéně, která není vůbec marná. Pure Wrath se krapet obrátili od své black metalové identity, a otevřeli se různým tvářím hudebních odnoží, aby obohatili svůj vlastní vesmír. Ohromující místa, či spíše plochy střídají méně vzrušující okamžiky, energie místy padá, nicméně i v takových chvílích jsou Pure Wrath a jejich Bleak Days Ahead velkolepí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky