Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Málokdy se stává, že by kapela společně se slíbeným promo kouskem zaslala i ručně psaný dopis. V tom jsou Purnama jedni z mála. Je to takové osobnější, ačkoliv chápu, že psát do každé redakce extra canc by pro odesílatele nemuselo být zrovna komfortní. Nicméně tímto krokem dala kapela najevo, že ji není zcela lhostejno, co dělá. O tom svědčí i fakt, že jsou hluboce zaháčkováni v charitativní činnosti, kdy výtěžek z prodeje desky odevzdali do nemocničních rukou na dětské onkologické oddělení. Stejně tak tam jdou i zisky z festivalu Metal For Hope, který se kolem kapely rovněž točí. Jak je vidno, metalová muzika není jen o tom být za každou cenu hrubý a zlý, ale dokázat i pomoci.

Album Lioness je sice datováno do roku 2017, nicméně jde pořád o aktuální nahrávku. Když jsem jako školák poletoval po obchodech a kamarádech za účelem sehnání něčeho nového, tak pro mě byla nová deska klidně i pět let nazpět. To jen dnešní příval nového a nového činí už z půl roku staré nahrávky skutečně starou. Alespoň jsem se již s takovým názorem setkal, ale nechme tuto polemiku stranou. Lioness nabízí sedmero skladeb v silnější půl hodině hrací doby. Vzhledem k náplni alba je to zcela adekvátní množství a hned si řekneme proč.

Purnama jsou pevně zakořeněni v silném death metalu. Kdo ví proč jsem si zafixoval, že má jít o black metal, ale po něm na desce není ani památky. Jde jen o tvrdý, nekompromisní death, který jede na tlak. Ten tlak pramení zejména ze zvuku bicích, které mají opravdu citelně vytažené kopáky, takže při jejich dvojšlapkové souhře máte pocit, že posloucháte soundtrack z Omaha beach. Jedni budou tleskat nadšením, jak to rve kusy těla a jiní (jako já) budou trochu zaskočeni, protože bicí se jinak nikam vůbec neposouvají. Ta práce nohou je hodně intenzivní, což má dobrý palebný efekt, jenže práce rukou zřetelně vynechává přechodové bubny. Respektive mi chybí nějaké bubenické proplesknutí zbylých blan, než ty které jsou na dupáku a šroťáku. I nějaké to příjemné polechtání činelů by občas bodlo, než jen násilný lomoz plechu. Tady se prostě jede na krev v maximálním možném tempu a, budu se opakovat, tlaku. Tím nechci bateristu nikterak pohanit, ale barevnější hra by mohla kapele docela pěkně prospět a i slušet. Přijde mi, že pak tenhle nástroj na sebe zbytečně strhává pozornost oproti zbytku. Na druhou stranu styl hry mi výrazně připomněl způsob běsnění Maxe Duhamela, jehož domovskou kapelu mám vážně moc rád.

Od bicích se volně přesouváme ke kytarám, kde je hra o poznání komplikovanější. Kdyby došlo k vzájemnému propojení složitějších technik, byl by můj dojem o poznání veselejší. Právě kytary tu provádí skvělou práci. Nebojí se šílených zvratů ani jepičích vyhrávek, které se už po další trvání skladby neopakují. To dělá z Purnama opravdu výrazného hráče na deathmetalovém poli. Celková hrubost kapely je pak semknuta vokálem, který má pro žánr správnou barvu a říz. Jenže, když se třeba v takové Black Panther rozhodne pěvec využít trochu melodičtějších linek, je hned dimenze skladby o poznání jinde. V tom vidím do budoucna jasnou vizi, za kterou jít. Pochopitelně to nepřehánět, ale občasné melodičtější rozhraní by určitě nebylo od věci. Zmiňovaná skladba je právě důkazem neotřelosti a rychlé oblíbitelnosti.

Už několikrát tu padlo slůvko o tlaku, za což může především zvuk, který desku postavil do pozice militantní jednotky. Za mě by neuškodila větší syrovost, trochu té přirozené živelnosti, špinavosti, aby člověk neměl pocit, že poslouchá strojově přesné roboty. Je to určitě fajn pro blaho desky, která pak má velice profi xicht a vypadá naprosto bezchybně až prvoligově, ale já už jsem od přírody podezíravý. Raději demáčový šum a skřípění zubů u nepřesností, než-li vypiplané vteřiny dle metronomu s přesností nanosekundy. Ale to je jen rýpání, které se nutně nemusí týkat jen a pouze Purnama. Spíše jde o takové tipy do budoucna.

V každém případě je tahle deska nečekaně silná. Na místo jalového rozkoukávání díky prvotní debutové nahrávce, jde rovnou za svým cílem. Hrne si vlastní trasu, jako tank. Rád se někdy mrknu živě, protože tohle mě celkem zajímá zažít na vlastní kůži. Máte-li rádi třaskavý death metal s parametry dynamitu, pak by vám Purnama neměla zmizet ze zorného pole.