Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queens of the Stone Age - In Times New Roman...

Queens of the Stone AgeIn Times New Roman...

Jirka D.12.9.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Nemůžu se zbavit pocitu, že Queens jsou unavení, bez šťávy a energie. V přímém srovnání bych asi novinku označil jako lepší než jejího předchůdce, ale z celkového pohledu to zas až taková sláva není.

Josh Homme v květnu letošního roku oslavil kulatou padesátku, takže to skoro vypadá, že nová deska jeho Queens of the Stone Age byla takovým dárkem k životnímu jubileu, ale samozřejmě to může být jen shoda okolností. Když bychom hned z úvodu zůstali u čísel, tak aktuální album nazvané In Times New Roman... je v pořadí osmá řadovka kapely a předcházela jí poměrně dlouhá prodleva šesti let od vydání desky Villains (2017). Tu jsme napříč redakcí poslouchali myslím docela hojně, ale žádné velké extra nadšení se nedostavilo (ani u dlouholetých věrných) a nakonec to dopadlo tak, že jsme o ní ani nepsali. Villains jako deska zapadla, aspoň v mém případě to bylo tak, že její poslech jsem zopakoval až teď po letech čistě kvůli souvislostem na nové album. Naopak předminulá deska ...Like Clockwork (2013) u nás zabodovala hodně, vracím(e) se rád(i).

 

Možná díky tomu jsem k novince přistupoval s lehkou nervozitou, ale současně i s nadějí, že jeden přešlap neznamená tragédii a že když se tak úplně nepovedlo minule, bude dost munice pro tentokrát. Bohužel její poslech na úplném počátku bych označil za zklamání, bez ohledu na to, že ve světových žebříčcích si album nevede vůbec špatně. V mnoha ohledech mi album připomnělo zkušenosti s jeho předchůdcem, u kterého jsem měl dojem, že z muziky Queens se vytratila jejich příslovečná lehkost, jejich nadhled, a že ty skladby klopýtají jaksi krkolomně a bez elánu. Za mě nemá smysl srovnávat je třeba s tím, co se dělo na desce Songs for the Deaf (2002), protože to, co se událo na ní, se stává jednou za čtvrtstoletí. To už se nevrátí, stejně jako se nevrátí sestava, která tehdy tu desku dala dohromady. Jenže i když jako možný nový etalon použiju třeba zmíněnou ...Like Clockwork, stále budu mít problém, který nevím jak úplně řešit.

 

Queens of the Stone Age band

 

Přitom nahrávka začíná docela slušně a skladba Obscenery je taková normální písnička s typickým zvukem Queens, ve které bych sice oželel angažmá smyčcového kvarteta (skutečně si nemyslím, že Queens potřebují smyčcové kvarteto ... tady, ani jinde), ale se kterou se dá docela dobře žít. Staré časy plné elánu a energie přichází se songem Paper Machete, který je ale v tomto nastavení ojedinělý a na desce už o nic podobného nezakopnete. A je to škoda. Zbytek desky mi během seznamování docela splýval a skoro bych v tu dobu řekl, že nuda Villains se vrátila naplno ... což se naštěstí mírně korigovalo s časem a počtem přibývajících poslechů. In Times New Roman... to jako desku sice nekatapultovalo mezi horké favority léta, ale aspoň zachránilo nemastný neslaný dojem zpočátku.

 

Time & Place, What the Peephole Say a Negative Space začaly lehce vyčnívat a žít si vlastním životem. Osobitější obrysy dostaly i další skladby a u některých dokonce mi začalo chutnat jejich táhlé tempo a lenivost, kterou jsem viděl jako největší překážku možných sympatií (Carnavoyeur). U dalších se naopak nemůžu zbavit lehce kolotočářského vyznění a v podstatě překročení hranice mezi hudební zábavou a kýčem (Made to Parade, Emotion Sickness), anebo uměleckého vyčerpání (střední pasáž Sicily a opět Emotion Sickness, která je za mě jasný kandidát na zeštíhlení desky). A to, že v poslední skladbě slyším Nicka Cavea, beru jako příznaky stařeckých neduhů...

 

Celkově bych řekl, že album s časem lehce povyrostlo, ale kromě rozeznatelného zvuku Queens mnoho zajímavých skladeb nabídnout neumí. Kapela působí unaveně, bez energie a jestli jsem výše jmenoval nějaká záchytná místa pro poslech, skoro bych řekl, že to bylo ve snaze najít aspoň něco. Že bych si ten proces ztotožnění se s deskou představoval jednodušší, přirozenější a bez to, že na konci překonávám vyčerpání a utírám si orosené čelo. Byla to dneska dřina.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky