Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Queens of the Stone Age dávno nejsou ty rozjuchané lehké holky, co každému na potkání bez skrupulí plivnou s radostí do ksichtu. Jsou jiné. Dospělé. Vážné. Zachmuřelé. Život je naučil. Jsou tu. Pro nás, ale především pro sebe. Jsou tu, aby vyprávěly svůj příběh…

Královny zacházejí s …Like Clockwork do míst, o která by v minulosti nezavadily ani klackem. Do míst, kde podávají jen ty nejvybranější pokrmy a pije se pouze nejlepší šampaňské. Do míst, kde lidé kouzlí úsměvy na počkání, ale přesto z jejich výrazu cítíte smutek a zklamání. Nad životem, světem, nedopečeným humrem… Cítíte zvláštní atmosféru. Zasněnou. Osudovou. Neprostupnou. A ony stojí uprostřed celého toho mumraje. Pozorují. Naslouchají.

Josh Homme dosáhl bodu, kde „umění“ koexistuje s ironií, smutkem, radostí i vztekem. Nikdy dříve nezněly královny tak opravdově a naléhavě. Tisíce životních zkušeností dostalo konkrétní podobu. Zástupy zvučných jmen výsledný materiál nerozmělňují. Naopak. Kompaktnost a sevřenost vládne. Nevinnost a rozpustilá hravost tentokrát nenachází své pevné místo. Tohle je večírek pro smetánku. O podobných nepřístojnostech není slušné ani hovořit. Přesto se nelze ubránit dojmu, že porušení dekora znamená jakési nepsané pravidlo té nejvyšší důležitosti. Hranice jsou zdánlivě pevně stanoveny. Jejich překročení však nikoho nepřekvapí. Elegance a ladnost, s jakou se královny pouštějí na tenký led, nedovoluje ani na okamžik vnímat děsivou hloubku propasti pod nimi. Zdánlivě jednoduché a čitelné se vzápětí stává nepochopitelné, složité a vzrušující.

…Like Clockwork vám nedá spát. Láká kolemjdoucí koketně vyšpulenými rtíky, ale ve skutečnosti touží po vlídném slovu a pohlazení. Tentokrát nejde o záležitost na jednu noc. Tanec s královnou si žádá svůj čas. A rozvolněné tempo se hodí nejlépe.