Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - The Warning

QueensrÿcheThe Warning

Michal Z19.1.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Queensrÿche zaseknuli svoji sekeru těsně vedle progmetalového kmene a jasně specifikovali svoji jedinečnou tvář, odcizující se heavy a power metalu. Oprostili se částečně od svých vzorů a hrdě vkročili mezi nejnadanější začínající spolky své doby, kdy NWOBHM stále nezadržitelně sílila, ale thrash metal jí již začínal ničivě dýchat na záda. A spousta lidí si určitě lámala hlavu, proč nehrát prog metal, když tady byl prog rock.

Utekl rok a Queensrÿche od svého debutového EP o krůček skladatelsky dozráli. Podařil se jim vynikající kousek s gramofirmou, když se chytnuli do spárů kolosu EMI, který je velmi agilně tlačil dopředu i na našem břehu Atlantiku. Tato firma se vyloženě vrhala po nadějných jménech rodící se metalové scény a pomohla kapele v roce 1984, přivést na svět první dlouhohrající album „The Warning“. Vlivy a vzory na kapelu působící na předcházejícím EP jsou odsunuty do pozadí, což materiálu vyloženě svědčí, přesto stále vliv NWOBHM číhá na každém kroku. Noha na plyn tolik netlačí a více se hraje na propracovanost a zajímavou strukturu skladeb. Hudebníci započali tvarovat vlastní tvář kapely, objevují se první náznaky a prvky tolik typické pro celou kariéru kapely. Pravda, jsou mírně archaické a dětinsky neotesané, ale tento základ dokázala kapela v budoucnu výtečně rozvíjet. Album „The Warning“ je rozjezdem po ranveji k dlouhému, strmě stoupajícímu kariérnímu letu.

 

Velmi mě baví sledovat kreativní přístup a snahu vykreslit vlastní odkaz v hudební historii. První krůčky alba jsou ještě nesmělé jako plazení se kojencovo. Velký pokrok shledávám ve frázování a využití potenciálu hlasového rozsahu Tatea. Rytmika se drží struktury, kterou je charakteristický Nicko McBrain. Občas se dějí věci zajímavější. Kytarové duo DeGarmo-Wilton vyzrává jako voňavý sejra. Kapela se slyšitelně začíná vylučovat z tehdejší hlavního proudu rodících se metalových uskupení. Do skladeb jsou zapojovány odvážnější postupy, harmonie a vícehlasy s netradičními zvukovými efekty a skvělými refrény. Poprvé se objevují i klávesové party stopového množství a s osvěžujícím účinkem.

 

Zapojení progresivních postupů probíhá ještě samoúčelně a krkolomně. Naštěstí se zadařilo udržet živočišnost a energii materiálu. Hudba zní křišťálově živě, jako by se posluchač nacházel na živém vystoupení. Co v budoucnu Queensrÿche vyloženě šlo od ruky, byly epické procítěné majestátní balady. Doteky tohoto skladatelského umu lze zažít i na tomto albu. Velkým drahokamem v celé tvorbě skupiny je geniální song „No Sanctuary“, kde se kloubí progresivní vlivy se skvělým načasováním. Tuto skladbu lze brát jako řečení prazákladů pro velké věci příští. Grand opus „Operation: Mindcrime“ nevznikl z prachu, tady nalézám první prakořeny. Album se neostýchá překvapit. Děje se tak v odvážné moderní skladbě „NM 156“. Nahodilá srážka Pink Floyd s robotickým kybernetickým metalem. Vizionářské, netradiční, stylotvorné, explozivní, progresivní – člověku se nechce věřit, že se psal teprve rok 1984!

 

Trochu je mi líto kvality čtyřlístku skladeb, které album uzavírají. Pokulhávají za předchozím materiálem a nepřináší již nic podstatného, co nebylo řečeno skladbami z úvodu. Za zmínku stojí letmé odkazy na hard rockové dinosaury a baladické pasáže, povětšinou ve středním až pomalém tempu. Vhodnější koncepce by albu prospěla více, ale v dobách vydání tohoto alba si každý nemohl svobodně vydat to, co chtěl, zvláště ne debutanti. Přesto lze nalézt něco hodnotného. Skladbu „Take Hold of the Flame“ je možné brát jako rodiště materiálu pro album „Empire“. Budoucí dlouhometrážní kusy předznamenává „Roads to Madness“, bohužel zde velká plocha působí ještě opuštěně, nepatřičně, nudně a roztříštěně, bez potřebného náboje a dramatičnosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky