Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Radiation - Reactor Collapse

RadiationReactor Collapse

Bhut26.6.2025
Zdroj: LP //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Výsledek je funkční a zejména pro příznivce klasického metalu zaručeně bezchybná volba.

Klikatá, nečekaná a přesto veskrze krátká byla cesta tohoto LP od vydavatele do mých sluchovodů. Ačkoliv žádná žádost vyloženě nezazněla, přišlo by mi nefér gramodesku prostě sbalit a neučinit alespoň drobný revanš v podobě recenze. A tak tu předkládám svůj úhel pohledu na nahrávku, kterou bych z vlastní iniciativy nevyhledal. Je to prosté – není to black metal.

 

Žánrem je osvědčený thrash metal s hrubostí death metalu a zatěžkaností doom metalu. Složitá definice? Zaručeně. Od toho tu přece jsem. Další příměsné koření však ode mne v oškatulkování již nečekejte. Tohle je holý fakt, na kterém stojí i padá celé album. A to je, prosím, velice důležité. Odbočky nejsou – jen se to tu mydlí v osvědčených a řemeslně poctivě odehraných intencích, které mají pánové v krvi. A že Radiation není žádná nová potvora na scéně, dokazuje už pradávné demo z roku 2009. Čumíte? Já taky čuměl, že jsem o té kapele dosud tak nějak neslyšel. Nicméně to všechno dejme stranou a vrhněme se s čistým štítem na dílo Reactor Collapse.

 

Nemusíte být hrdinové z pevnosti Boyard, abyste po součtu indicií získali možný úsudek, kterak výsledek zní. Máme tu thrash/death metal, název kapely i desky odkazující na nukleární alarmy a zelenou obálku (ne, žádní Type O Negative), kde z chladicí věže reaktoru vylézá obludný pavouk, metaforicky na sebe přejímající obecnou hrůzu a zkázu, která nešikovným lidským faktorem může z podobných stanic vyběhnout. Historie již zná řadu podobných přešlapů – a nemusíme se hned stěhovat do Pripjati. Však nedaleko máme příběh o jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích (respektive její havárii v sedmdesátých letech). Zkáza a poukazování na lidskou bezohlednost je hnacím motorem téhle muziky.

 

 

Z toho jednoduše plyne, že tu není prostor pro volné tempo a lehké momenty. Je to ve své podstatě velmi těžká deska, kterou jsem při prvním kontaktu nedokázal rozžvýkat celou a poslech si musel jednoduše dávkovat. Teprve po čase jsem dokázal vstřebávat a pozřít dílo jako celek. Je to totiž obzvláště hutné – a když máte dojem, že už to hraje dost dlouho, zjistíte, že jste u třetí položky na seznamu. Je to dáno i tím, že jednotlivé skladby nejdou pod nějaké čtyři minuty, ale ždímají posluchače i k vyšším – třeba sedmi – minutám. V tomto ohledu to chce určitou trpělivost. Na druhou stranu čtete názor člověka, který se thrash metalem, potažmo death metalem zas tolik nezaobírá. Ale mám-li vytáhnout srovnání třeba s tuzemskou thrashovou značkou Faüst… Asi srovnávám nesrovnatelné, ale nedá mi to. No, prostě Fausti jsou chytlavější a obecně je ta jejich hra taková líbivější a funguje okamžitě, kdežto Radiation jsou složitější. Není to ani o nějaké komplikovanosti, jako spíše o celkové atmosféře a náladě všech skladeb, které jsou mohutné – ve smyslu masivnosti a objemu. Asi to nedokážu lépe definovat, ale prostě mi album přijde náročné na poslech. Nebo spíše na výdrž v soustředění a udržení pozornosti.

 

Výsledek je však funkční – a zejména pro příznivce klasického metalu zaručeně bezchybná volba. Uši hledající neotřelé postupy, barevnější kompozice a míchání různých forem si už tolik nezatleskají, přesto věřím, že i takovým nemusí být Reactor Collapse proti gustu. Je to jistota. Silná, těžká a energická – stejně jako plutonium.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky