Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jste v rubrice ostatních článků zaregistrovali můj poslední text, víte, o čem je dneska řeč a kam se naše kroky budou ubírat. Dnešní recenzí otevíráme velký seriál neurčitých tvarů, hranic a prapodivného založení, kterým se budeme navracet do mých mladých let a k muzice, kterou jsem měl tenkrát rád. U některých interpretů se ono slůvko „tenkrát“ přirozeně vyvinulo do podoby „dodnes“ a jednou takovou kapelou jsou i Rage Against The Machine. I když jsem si někde vyhradil možnost vybrat z diskografie dané kapely desku jen některou, mou oblíbenou, něčím zajímavou nebo prostě jen zcela náhodnou, u téhle party udělám čestnou výjimku, protože tato čtveřice muzikantů stojí za všechny výjimky, a proberu se diskografií celou … však není nijak rozsáhlá. Začneme chronologicky, začneme na vrcholu...

Eponymní album bylo vrženo do hudebního světa v listopadu roku 1992, ale jednoduchou matematikou přijdeme na to, že osobně jsem se s ním setkal až o nějaký ten rok později. Co naplat, člověk nemůže být u všeho. Každopádně odkaz, který RATM tímto albem zanechali, je natolik silný, že ani dnes, téměř po dvaceti letech nelze pozorovat známky stárnutí a únavy. Album zahrnuje desítku skladeb, na kterých se kromě dobře známé čtveřice rebelů podílel i Maynard James Keenan (Tool, A Perfect Circle, Puscifer) a Stephen Perkins, tehdy i dnes bubeník Jane‘s Addiction – oba na skladbě „Know your enemy“.

Možná se sousloví „nespoutaná síla“ bude někomu zdát jako zbytečné klišé, ale mé dojmy jsou prostě takové a hudba na mě působí v duchu těchto slov. Při poslechu desky jen stěží odolávám touze vyletět ze židle, sevřít dlaně v pěst a začít řešit spravedlnost po vlastní ose. Těžko odhadovat, co vás víc vtáhne do děje, jestli zcela jedinečný Zachův rapovaný vokál, který se vám začne zahryzávat do hlavy a převracet ideály zprava do leva, nebo jednoduše nádherná a kreativní hra Tomovy kytary (kdo by neznal jeho krásné nástroje v čele s Mongrel Custom "Arm The Homeless" a Fender Stratocaster "Soul Power"!), jejíž sóla i na první poslech neuvěřitelné zvuky se linou celým albem a doslova berou dech. Možná půjdete po hlubokých stopách dunící baskytary anebo budete sledovat snad pro někoho jednoduchou hru bicích – ale stačí poslechnout třeba činely v „Take the power back“, abyste podlehli i kouzlu tohoto nástroje. Jednoduše řečeno, v případě tohoto eponymu a této kapely museli být hudební bohové nakloněni a v dobrém rozmaru, asi něco slavili.

Možná by teď někdo uvítal probírku jednotlivých skladeb, vzít tak jednu po druhé a nechat se unášet tímhle vykutáleným spolkem, ale nechám na vás, abyste oživili svoje vzpomínky tím, že si desku pustíte. Když bych na to šel od lesa, napsal bych něco v tom smyslu, že na albu není jediná zbytečná nebo vatózní skladba, všechny jsou výborné, všechny zapadají, dobře na sebe navazující a každá vás položí na lopatky z trochu jiné příčiny. V mladých dobách (a vlastně i dnes) jsem s nebezpečnou pravidelností hltal skvělou „Bullet in the head“, která se postupně rozvíjí, rozehrává a graduje do strhujícího závěru, nebo textově nekompromisní a dnes už jednou zmíněnou „Know your enemy“. Pozadu by jistě nezůstala ani „Killing in the name“, jejíž text, s jistotou nevím proč, není v bookletu obsažen, a stejně tak bych na pomyslný piedestal postavil poslední „Freedom“, to je prostě hymna napěchovaná vzdorem, touze po svobodě člověka, touze po osvobození mysli. Ke zmíněným se postupem času přidala sedmá „Wake up“ a to především díky famózní hře Morella, při jehož sólu mi běhá mráz po zádech a nechápavě kroutím hlavou, a rovněž „Take the power back“, opět vynikající skladba.  

Není jednoduché vybírat, ale proč vlastně?! Deska funguje od první do poslední písně výborně, zvukově vytříbeně. Poslech tohoto alba zanechává následky, rozviřuje jinak klidné hladiny adrenalinu a nevím jakých dalších látek, nutí přemýšlet a ať už se na ni budete dívat z jakékoliv strany, rozhodně neodejdete bez názoru a zrychleného tepu. Názory jednotlivých členů na ní obsažené nechávám stranou, můžete si přečíst texty (není to jednoduchá angličtina), můžete pátrat na webu, na stránkách organizací, ke kterým se kapela hlásí a stejně nedojdete dál, než k souboru vlastních domněnek, které mohou, ale taky nemusí být pravdivé. Za sebe můžu napsat, že s domněnkami, které jsem si vytvořil, jsem za jedno a nemám s nimi problém.

Ať tak či onak, RATM svým prvním albem trefili do černého a dle mého pohledu svůj eponym již v budoucnu nepřekonali. Tohle album se pro mě stalo kultem, vzpomínkou i soudobou radostí. Nedokážu najít jiné, které by v sobě nadrželo tolik energie, takovou vzpouru a sílu, jako právě prvotina této party z Los Angeles.

Poslední poznámku si dovolím k obalu, na kterém je vyobrazen vietnamský mnich Thich Quang Duc, který se v roce 1963 upálil v Saigonu na protest proti politice své země utlačující buddhistické náboženství.