Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rage - Carved in Stone

RageCarved in Stone

Michal Z4.4.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Snad se jedná jen o krátké škobrtnutí tohoto power metalového monstra, které přežilo jak grunge vlnu, tak pět dalších. Rage mají právo po tolika počinech trochu ztratit dech a příště TO snad vytryskne z ošlehaných matadorů power metalové scény.

Rok se sešel s rokem a dovolím si při tom jarním venkovním křepčení pozastavení nad neaktuálním, ale přesto zatím posledním albem německých Rage„Carved In Stone“ z počátku roku 2008.  Rage se v novém miléniu rozjeli k nebývalé aktivitě, kuli jednu placku za druhou. Kdo by nedřel, když je o jeho materiál zájem. Před nahráváním alba utrpěli Rage - z mého pohledu - výraznou ztrátu po odchodu bicmena Mika Terrany. Řeknu to bez okolků a zaobalení, novic Andre Hilgers není ideálním tlukoucím ekvivalentem. Mírně se obávám, jak živě přednese party dělmistra předchůdce. Andre má svůj styl daný, je více klasický a přímočarý, méně barevný. Shrnu to neomaleně, Terrana je jiná cenová kategorie.

 

Pojďme k tomu hlavnímu, hudbě. Titulní kus dává tušit ubrání na symfonických aranžích. Pan Smolski byl při komponování tlačen k přímočařejší poloze. Přesto stále geniálně svoji hru prokládá mnohými výpady, které jej odlišují od množiny nohsledů. Celkově nabývám dojmu, že Rage se vyhnuli křeči velmi svérázně a s pomocí Hilgerse, jehož rukopis a schopnosti jsou nám naznačeny prvním songem, uhnuli ze svého směru a vrátili se svojí tvorbou do 90. let k albu „The Missing Link“. Hudba je velmi vzdušná, bez zbytečných záběhů někam jinam z vytyčeného směru. I když se zde toliko neděje, jak bylo dříve zvykem, nenudím se příliš. Peavy se sobě typickým výrazem vyváží další lehkonohou šlehu „Drop Dead“. Stále se ptám sám sebe, kdy tomu Germánovi vyschne jeho entuziasmus? Smolski se ukazuje ve velmi příjemném týmovém světle, doufám, že jeho kudrliny budou mít trvalejšího působení v Rage než dřívější kytaristé.

 

„Gentle Murder“ opět cválá, Peavy přivírá oči při melodických linkách, výhradní sekerník dělá skvěle svoji práci, ale bez přidané hodnoty, pouze se zajímavým chvilkovým středoasijským motivem, který působí na vjemy jako živá voda, nebo první dvojdecka červeného značky „Tam od nás“. „Open My Grave“ má výrazný začátek, po chvíli je celé mé tělo rozpumpováno výrazným pohybem, ke kterému jsem byl bezelstně sveden. Stále se jedná doslova o secondhand vlastní tvorby Rage z let devadesátých. Peavy sice může ze sebe duši vymačkat, ale připouštím si situaci, že na kolena tentokráte nepůjdu. Hitovost, která k Rage vždy patřila, se zde nedaří vykřesat.

 

Od počátku alba mne provází stihomam, stále slyším prázdné nepopsané sféry, kam by se mistrovi Terranovi podařilo jistě namlátit více rytmických prožitků, případně dovolit skladateli hudby barvitější struktury rytmů. Baladicky rozjemněný úvod „Without You“ se časem přeměňuje v Iommi oparu do dalších slepých uliček, z kterých není vyvedena ani méně nápaditou kytarou. Berou mě chmury a je mi čučno po radosti posunovat se dále v playlistu CD, ale nakonec mě mistr Smolski svým sólem dovede k dalšímu zářezu. Čas plyne a mnou cloumá pochybnost, zda bylo nutné dávat „Long Hard Road“ na album. Skladba možná živě zafunguje, nyní zcela bortí střed alba. Vysvobození k mé ztracené power heavy duši dokopává „Lost In The Void“, nevyráží dech, ale poctivostí a hybností je na CD nadprůměrná. Krásná jízda, na jejímž konci vás zamrzí její odchod. Po další hymnické Rage klasice se plížíme z všedního dne domů, kde nás ihned po hození klíčů do prostoru přiběhne přivítat nejradostnější počin celého alba – „Lord Of The Flies“. Monumentální orchestrace a sbor, odér kostelních varhan. Ruce musí dirigovat tuhle neviditelnou krásu, mysl kreslit obrazy, procítěná skladba, do které dali Rage nejvíce svého fortelu a citu. Vrchol a tečka alba v jednom balení. Nechcete? Jděte jinam, je kam. Dveře s mocným vrznutím jsou uzavřeny a doufám, že za nimi zůstane spousta neduhů alba „Carved In Stone“.

 

Mám tucha že Rage na tvorbu novinkového materiálu neměli dostatek času pro to, aby železo kuli, dokud má správnou barvu. Šli do toho a namrskali to tam. Nebo je možné, že po nepříjemném odchodu Terrany trochu vyšuměla tvůrčí chemie. Každopádně držím novicovi u paliček palce, aby vydržel na své stoličce, natur zvuk jeho bicích se mi po několika posleších stal velmi příjemným.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky