Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že bych začal sypat z rukávu kapely, když se řekne Mexiko, to zrovna ne. Ale k té hrstce, kterou se snažím držet v povědomí si rád připíšu i pojem Ragnell. Je to relativně mladá kapela, která za necelých deset let vypustila dvě velké a dvě menší nahrávky. O té poslední velké si nyní něco povíme. Jmenuje se Rebirth In Darkness a najdeme na ní ještě přehrané songy z prvotního EP Black Requiem. Názvy možná tuctové, ale hudba je výrazně schopnější.

Píšu sice, že jde o cosi lepšího, ale pořád musíte brát nějakou rezervu. Stejně jako v autě. Však si to vezměte – nějaká trojice chlapíků z Tolucy se rozhodne hrát tvrdou muziku a za deset let o nich píše nějakej čičmunda z Čech, jací to jsou dobří umělci. Nicméně jistá nápaditost a snaha o svěží materiál tam prostě je. Tu energii nelze přehlédnout, navíc to fakt není marný materiál a některé úseky jsou opravdu povedené. Z tohoto koutu zeměkoule pramení především dobře očerněný death metal, což je právě případ Ragnell. A pro srovnání lze vzpomenout i kapelu Armada, která nejednou hrála i v ČR, však jsem s nimi jednou v Exit-usu zůstal asi do šesti do rána na baru… ale zpět. Ragnell sice nejsou takoví sekáči, ale pivko bych si s nimi klidně dal. Možná i tu tequillu, kterou jsem neměl od doby… brr, hnusná vzpomínka. Co jsem to chtěl? Jo, psát recenzi.

Nutno nastavit nový odstavec a směr toku myšlenek. Takže, co se mi na skupině líbí je její rozmanitost a rozprostření určitých elementů, které využívají. To znamená, že třeba chorály, či sbory (ne nutně stadionové, ale spíše takové mystické a ne zas zcela gregoriánské) se neobjevují v každé skladbě. Mezi těmi, kde je tato technika použita, je určitý rozestup, třeba dvou písní. Tohle je celkem fikaný krok, neboť tím parádně udržují pozornost poslechu. Na začátek desky nasekají výpalnější kusy, pak tam šťouchnou takovéhle výjevy, aby receptory zas o něco přiostřily. Pak zase něco svižného a později, kdy by člověk měl upadnout v monolit, vytáhnou zase nějaký výstřelek. To přece není vůbec blbě poskládaná deska.

V úvodu jsem psal, že do soupisu písní je vměstnáno ještě starší EP. To platí pro dva závěrečné kusy, které jsou z Black Requiem vybrány. Takže celé znění tu není, jen nová verze dvou věcí. To mi taky přijde celkem sympatisch. Protože nezaplňují stopáž celou verzí, ale vyzobnou jen to potřebné, či zajímavé. Ostatně do kontextu zbytku to celkem pěkně sedne. Celek je pak nerozbitný a odolný. Takové desky je dobré držet v patrnosti, sice to nejsou stylotvorné milníky, dějiny a žánry podporující adorace, avšak ani bezduchosti vezoucí se na nějaké vlně. Je vidět, že Ragnell jdou svým směrem a hrají s jasnou vizí. To se mi líbí, a proto jejich snahu dávám na odiv.

Zkuste se na moment pasovat do role hledačů nových nadějí (nikoliv super hvězd, protože to je nesmysl) a objevit v takto neznámých interpretech to zajímavé. Vycítit z jejich muziky tu chuť, energii a svěžest a náležitě toto ocenit. Pochopitelně že nutkání srovnávat s nějakým význačnějším jménem se dostaví, to by pak nesměl nikdo mít přehled, ale dát někomu šanci a odkrýt jeho skutečně dobré úmysly je tak trochu povznášející. No, možná trochu zbytečná filozofie, ale pro případ Ragnell celkem na místě. Alespoň teď to tak vidím.