Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ray Alder - What the Water Wants

Ray AlderWhat the Water Wants

Sarapis13.2.2020
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Osobitý projev Raye Aldera v přímočaré dávce melancholického progu.

No vida, Ray Alder má svou první sólovku. Dalo se předpokládat, že když osudový parťák Jim Matheos obnoví kumpánství s ječákem Johnem Archem (ať už při vzpomínkách na Awaken the Guardian nebo ve společném projektu Arch/Matheos) a rozjede s ním byznys plný nostalgie, novodobý hlas Fates Warning nebude sedět doma v ušáku a kroutit palcem. To nedělal ani při dřívějších výpadcích své domovské kapely, vždyť ještě donedávna byl činný v ambiciózních Redemption, předtím nahrál dvě desky s Engine a tak dále. Tentokrát posbíral pár dobrých kamarádů-muzikantů a s jejich pomocí vdechl život nahrávce What the Water Wants, která na značce Inside Out vyšla loni v říjnu.

 

Album už od prvních poslechů působí jako civilní sbírka písní na pomezí hard rocku a prog metalu s jednoduchou strukturou a výraznými refrény. Na nic víc se tu nehraje, experimenty nejsou tím, co by tato voda chtěla. Mám na jazyku říct, že jde o odlehčenější verzi Fates Warning, ale tato charakteristika by seděla snad jen na formální stránku, kdežto v souvislosti s tíží některých vypjatějších momentů se o odlehčení mluvit určitě nedá. Sólová alba umělců bez nutkání instrumentálně exhibovat mají většinou velmi osobní vyznění a What the Water Wants do tohoto schématu zapadá ukázkově. Nejednou jsem si při poslechu vzpomněl na první album Warrela Danea Praises to the War Machine, kde to rovněž jiskřilo dávnými bolístkami a démony hlavního protagonisty. Naléhavost Alderova hlasu není o nic menší. Emoce ve skladbách jako Road nebo v úvodní Lost by se daly krájet a servírovat na summitech o klimatu. Přesto je to stále jeho typická práce a i když je tentokrát ústřední postavou a základním elementem nahrávky, projevuje též cit pro ústup ze středu dění a nechává skladby dýchat tam, kde jim sluší instrumentace beze slov.

 

 

Vedle Aldera má na albu zásadní skladatelský podíl Mike Abdow, který je příznivcům Fates Warning dostatečně znám skrze jeho působení v live sestavě kapely. Ten dodal nejvíce materiálu a po boku kolegy Tony Hernanda se postaral i o značnou část kytarových a baskytarových linek, včetně repetitivního slapu v Crown of Thorns, který mám v hlavě vyrytý snad nadosmrti. Kytary na nahrávce především kypří úrodnou půdu pro zpěvové linky a ku mé potěše je to prostřednictvím riffů, které se i samy umí zakousnout, zatímco frontman čerpá rauchen pauzu. Zvonivé aroma á la Parallels nebo Inside Out je v rychlejší A Beautiful Lie nápadnou známkou toho, že raná devadesátá jsou Alderovi stále blízká. Vlastně celá sbírka začíná s podobným vibem jako kdysi Images and Words. A já tomu jdu naproti s vyplazeným jazykem.

 

Co mi naopak není moc po chuti, je charakter zvuku nahrávky. Všechno je moderně naleštěné a uklizené, až to budí podezření, že si během nahrávání nikdo ani neusral. Sterilní a odlidštěný zvuk beru třeba u OSI, kde to koresponduje s hudebním poselstvím. What the Water Wants ale v jádru vyzařuje lidské teplo, které však přes dezinfekční roušku produkce proniká jen zčásti. Album také obsahuje pár méně výrazných skladeb. S nimi však udržuji zdvořilý vztah a to hlavně proto, abych se mohl vídat s jejich vyvinutějšími sestřičkami, kterých dal Ray Alder na svém debutu dohromady tak akorát, aby to stačilo na vyznání trvalé náklonnosti. Studené produkci navzdory.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 14.2.20 10:39odpovědět

Fajn recka, s tím zvukem souhlas:), naštěstí mi ta čistota moc nevadí, evidentně to popovější chtěl mít.

Sarapis / 29.2.20 23:45odpovědět

Ahoj, díky. Nejvíc mi vadí zvuk bicích, které jsou neživé a ploché. Trochu života do toho a míň samplingu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky