Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klopotná snaha sestavit album tak, aby bavilo po celou hrací dobu, se setkává s úspěchem málokdy a málokomu. Red Apollo za sebou mají úspěšnou praxi zručných zástupců nové vlny moderního metalu, který se dá nazývat různými jmény, ale podstatou je mix různých hudebních vlivů v melodickém podání se sytým zvukem podladěných nástrojů. Očekávat by se dalo ledacos, ale ve skutečnosti mě The Laurels Of Serenity ničím nepřekvapuje ani nefascinuje. Řemeslné zručnosti ani kvalitní produkci se nepodařilo zakrýt fakt, že skladatelsky jde o průměrné dílo, kterých je hudební svět plný.

Průměrné neznamená špatné, aby bylo jasno. Red Apollo se umějí strefovat do vkusu i správných not, ale chybí tomu verva a výsledek zní poněkud nezáživně. Na rovinu přiznávám, že svou roli v chladném přijetí hraje i má skomírající fascinace žánrem. Dobře odvedenou práci je však třeba ocenit a náležitě pochválit, tak tedy do toho. Kromě trochu sterilního zvuku bicí soupravy, která se zbytečně dere dopředu, je strunná složka ozvučena do krásy soudobého standardu bez přepálené komprese zvuku a běžný posluchač může být spokojen. Kompoziční intuice, cit pro dynamické kontrasty i zajímavá práce při budování melodií a harmonií tu jsou. Vlastně by se dalo říct, že je to hard & heavy, jak má být.

Album působí trochu jiným dojmem než předchozí řadovka Altruist (2018), což je možná efekt nově příchozího kytaristy, stejně tak může jít o přirozený vývoj kapely, ke kterému by došlo tak jako tak i bez čerstvé krve v sestavě. Ubylo zpěvů, to zaprvé. U mikrofonu se střídá baskytarista Christoph se svým hrdelním chropotem a kytarista Max s čistými zpěvy, to zadruhé. A do třetice je tu jakési všelidové naladění skladeb, větší čitelnost a líbivost. Titulní skladba je vyzbrojená výpravným videoklipem. Škoda, že podmanivý obrazový materiál je z větší části rušen pohledem na kývající hlavy emocemi zmítané kapely.

Jako důstojná tečka za kariérou to není špatné. Německá podzemní scéna totiž loni o tuto zajímavou kapelu přišla a je z toho brázda na poli atmosférického sludge-metalu, které si ještě nějaký čas sem tam někdo všimne. Rozpadnuvší se kvartet po sobě zanechal tři řadová alba a ještě víc splitů a EP. Poslední zářez o osmi skladbách a stopáži dobře přes pětačtyřicet minut funguje v různých poslechových scénářích a pokaždé s jiným prospěchem. Identifikovat nejlepší z nich je úkolem každého z nás. Sítem soustředěného poslechu u mě The Laurels Of Serenity neprošla z důvodu nedostatečné hudební vzrušivosti. Příznivci kapel typu Pelican a jim podobných, ať neváhají.