Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kataklysmatičtí trýznitelé Relics Of Humanity patří také mezi kapely, které se po dlouhých letech albově vracejí na scénu. Jako běloruská brutalita a temná smrtící vášeň. Hned první tóny novinky Absolute Dismal Domain odhalí, že vrozená. Cháska vzniknuvší v roce 2007 měla doposud na kontě pouhá dvě alba a pak spíš jen paběrkovala. Přípomínala se, ale nijak zásadně. Až letos zkraje roku se z hnusného lůna labelu Willowtip Records vyloupl nový materiál čítající půlhodinu zatuchlé abnormality. S novým vokalistou Flo Butcherem a s notně pomalým, maximálně střednětempým materiálem.

Relics Of Humanity hrají brutální death, ale přitom nikam nespěchají. Svůj díl smrtelné podoby nechávají řádně tahat útrobami a dbají na hloubku či efekt. Jejich styl brutality má často doomovou rychlost a onu brutalitu je třeba hledat v choré atmosféře a hustotě, pocitech zmaru. Nebo potom v docela slušně vyklepaných škopcích, jejichž zvuk se nosí převážně v brutal spolcích. Tahle plechařina mě vždycky postaví na nohy. Jinak se během poslechu brodím po pás v bahně a ven to jde fakt ztuha. Relics Of Humanity jsou teď možná pravým opakem nabuzených Defeated Sanity, kteří na sklonku roku vydali výborné album Chronicles Of Lunacy. Tam ta brutalita žije, soustruží a generuje soustavný chtíč opakování. V případě Absolute Dismal Domain to všechno naopak chcípe. Energie není Bělorusům vlastní, jejich novinka je absolutní zatuchlost, pomalá a zkroušená souprava (málem) bez tempa. Důraz je kladen na přehledný a toporný chlív, který je až po střechu ponořen ve tmě. Zrychlení je vágní.

Nové album Relics Of Humanity není složité. Nedá moc práce jej vstřebat a pochopit. Útroby jsou zanícené a vedle pomalejší brutality je tu občasný chladný dokres, kdy se výmluvně objeví kus industriální hmoty. Někdy přímo jako hlavní linie skladby, jindy podprahově, kdy jen čekáte, až se vypotrubí na čestné místo konkrétní skladby. Je pravda, že jsem albu přišel na chuť velmi snadno a pak bojuji s tím, jak ta jednoduchost přebíjí vše ostatní. Matroš Absolute Dismal Domain je chorý a zbloudile děsivý, ale taky předvídatelný a nekomplikovaný. U podobných desek bych si rád užil víc dobrodružství. Přesto album umí zabíjet. Záleží v jakém rozpoložení k němu přistoupíte a jak moc si hodláte lámat hlavu s tím, jestli ukrývá víc než dává napoprvé.

Já mnoho dalšího neobjevil, ale neberu to jako slabinu. Novinka Relics Of Humanity je stereotypní zatuchlý chlív se stereotypním vokálem. Málo změn, málo rychlosti, ale hodně brutality a posedlosti temným death metalem. Do toho všeho je třeba přičíst kus korodující neutrality. Má to tak být a má to svoje kouzlo. Nevím, jak si pochutnají kovaní brutalisté, já se za ně nepovažuji a beru album spíš z komplexního pohledu. V tomto směru je Absolute Dismal Domain přehlídkou choré líbivosti, samozřejmě tím zvráceným způsobem. Hluboký je především způsob, jakým Relics Of Humanity svůj death dělají, prožitek takový není. Pomalá brutalita zachutná, pocit hry na efekt se záhy dostaví. Výtka? To ani ne. Fakt je, že Relics Of Humanity docela zdatně vybržďují abnormalitu.