Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na světě je nová deska kapely, která si musela v posledních letech projít něčím, čím by si žádná kapela projít neměla. Je to hodně osobní a hodně tragické. Když se musíte vrátit jako oni k nahrávání a dokončování desky s tím, že ten kamarád, co tam hrál na kytaru, už je po smrti a vy to musíte dotáhnout bez něj. Na to se nedá nijak připravit, celou následující tvorbu to hodně ovlivní. A pak, po dokončení desky nejvíce ovlivněné smrtí, si dáte pauzu a nově vykročíte do světa. Nový materiál, nový přístup, svým způsobem dospělejší pohled na tvorbu... a další tyhle důležité věci. Tím vším je současnost Riverside. Nebudu je hodnotit v lepším světle díky tomu, co je potkalo. Teď už to bylo jen na nich, jaký bude onen první krok bez Piotra a za sebe musím říci, že rozhodně měli na vybranou. Jak si s tím poradili, to se dozvíte v dnešní recenzi.

Začnu zeširoka, snad mi to odpustíte.

Když si čtu rozhovory s Mariuszem, jakým způsobem probíhalo nahrávání minulé desky, mám mrazení v zádech. Dokončování Eye of the Soundscape muselo být mimořádně těžké. Wasteland je zvláštním způsobem poznamenaný, ale lehký jako vánek, ačkoli okolo něj krouží ozvěna smrti.

Dovolím si tuto kapitolu osudu kapely, která poznala smrt příliš osobně, shrnout a zakončit Mariuszovými slovy:

"It was really hard, you know. We had two very emotional and really hard, hard moments in our career within the last two or three years. First, it was the “Eye of the Soundscape” recordings. When Piotr suddenly passed away, we had to go back to the studio and finish all of these recordings without him. And it was really, really hard, you know. Someone just asked me if it was hard for us to record “Wasteland”. No, it was not hard anymore because I spent in the studio, lots of time with my solo Lunatic Soul two albums and some other stuff. So “Wasteland” was like the fourth album in a row for me. But recording the previous compilation album “Eye of the Soundscape”, it was really tragic. Because we returned to the studio without Piotr, and we felt that nothing will be the same again.

And then that kind of emotion appeared also on the first live shows, especially on the first one, which was dedicated to Piotr that we played in February, 2017. That show was full of really, really deep emotions…crying onstage and that kind of stuff. But then with every show we started to become stronger and stronger. And in the midst of the tour we were just, we were raised from the ashes, if I can say that. And we felt powerful again. But the beginnings, yeah, it was not easy."

Wasteland je deskou, na které není neustálá kytarová linka, žádný další Piotr není a už zjevně nikdy nebude. Kapela to ví a ani nechtěla hledat čtvrtého člena jako jeho náhradu. Zvláštním způsobem se toho kluci ujali, deska jede na hostujících kytaristech a Dudově umění rozumět si s mnoha nástroji (což získal díky bokovce Lunatic Soul). Kuriozitou této desky je tzv. piccolo baskytara, kterou Duda propojuje ve více stopách s akustikou a stejně jako v Lunatic Soul to míchá se zajímavými aranžemi. Paradoxně aranže tu nehrají hlavní roli, což bych od takto oslabené kapely čekal. Vše se stalo jakýmsi způsobem více propojené s Lunatic Soul, ale nejsou to ryzí experimenty s elektronikou, spíše jistá míra pestrosti.

Oslabení bez neustále sólující kytary, která nebyla poháněna až tak rytmem, jako neustále vytvářela množstvím vyhrávek atmosféru, je ale znatelné. Wasteland je logickým krokem, který tu být musel. Zvláštní, smutná, hodně emotivní deska. Dle textů a popisu samotné kapely s apokalyptickým nádechem. Koncept, který jim ležel v hlavě už dávno a teď, logicky, na to přišel ten správný čas. Začátek desky startuje hodně netradičně, pouze čistým zpěvem, po chvíli doprovázeným houslemi. K tomu se postupně vrátíme ve skladbě Lament, která jako by uzavírala část desky (opět houslemi). Na desce jsou monety, které jsou originální a v pojetí kapely ještě nikdy nezazněly: osmá a titulní skladba Wateland nepopírá momenty ovlivněné westerny, jsou slyšet ozvěny Morriconeho tvorby, dýchá to atmosférou filmů Sergio Leoneho. Je příjemné slyšet, že se těchto vlivů kapela nebojí.

Co bych naopak zkonstatoval i po tolika posouzeních této desky, že kytarista formátu Piotra prostě znatelně chybí. Kapela, když chce, zní heavy. Ale není už to ten drive, jaký měla a mám obavy, že už se k tomu ani nevrátí. To je prozatím velký minus, který si nemohu odpustit. Sami členové došli k názoru, že hledat vyloženě kytaristu do týmu nechtějí. Vydali se novou cestou, kterou tu teď máme. Ne že by nahrávka byla zcela bez kytar, ale není to ucelená kytarová práce, jaká tady byla vždycky. Schválně jsem se několikrát opětovně proposlouchal celou diskografií této bandy, byl to už masivní celek, který stál za opětovné přemýšlení. Takže? Pusťte si Out Of Myself, případně další desky v řadě, například mou dosud nejoblíbenější Anno Domini High Definition. To všechno jsou mnohdy až nekompromisní nářezy, kde to doslova perlí každou chvíli nápady a celá parta se jako celek doslova předhání v nadupaných pasážích. Takové Riverside jsem měl vždycky rád, takové je mám zažité. Bez pardonu to tady už prostě v současnosti není. Všechno to zní pěkně, ale silných pasáží pomálu. Stále nadstandard, to mi ale u takového jména už prostě nestačí. Wasteland je uvolněná deska plná krásných nálad, jako by ale byla kapela po ztrátě člena nakročena tak na půl plynu. Tak si říkám, je to opravdu vše?

Nerad na konci svých dojmů konstatuji prostou věc, že se paradoxně s novou deskou těším na desku další. Stále mám dojem, že se teprve ukáže, kam Mariusz Duda a jeho parta vykročí. Nadále jsou pro mne totiž Riverside jednou z nejlepších kapel tohoto žánru.