Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Robert Rich - Neurogenesis

Robert RichNeurogenesis

Victimer27.9.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Neposedné a barevné vrstvy elektronického kaleidoskopu Roberta Riche.

Podíváme se do krajiny představ, zpomalíme, zasníme se, vypneme. Zrovna tak ale necháme aktivní podvědomí a budeme ho zásobovat atmosférickou syntetikou. Neurogenesis je jedna z posledních autorských prací Roberta Riche, a i když už čas ohlodal její dřívější aktuálnost, bylo mi líto ji jen tak opomenout. Album vyšlo už v prosinci loňského roku, ale pořád se k němu vracím. Jednoduše proto, jak dobrou službu mi pořád prokazuje. Je to velmi podmanivá trasa barevnosti syntetického minimalismu na pomezí elektroniky, ambientu a jejich atmosférických či space parametrů. Je to takový elektronický kaleidoskop.

 


Rozebírat nějak detailněji diskografii Roberta Riche, mága elektronické hudby, se asi úplně nehodí. To by bylo na dlouho. Takže spíš bych tuhle milou povinnost přizpůsobil Echoes, což jsou sice webovky po stránce encyklopedické tímto směrem poměrně strohé, ale taková první lekce opakování v tuto chvíli jistě neuškodí. Kdo tohoto pána doposud míjel, budou mu muset stačit slova o mnohaleté participaci na vývoji hudebního stylu jménem space ambient. Podobně jako dalších zasloužilých zvukových inženýrů Stevea Roache nebo Michaela Stearnse. K mistru Roachovi už jsme na dostřel minimálně tím, že jsme recenzovali album Gong Prophet dalšího klávesového vývojáře, Lorena Nerella. Pocitově zajímavý je fakt, že jsem ho původně zmiňovat ani nechtěl, nebýt rozšířeného vnímání alba Neurogenesis a jeho postupného se vzdalování z místa bydliště směr daleký východ. Za Robertem stojí kvanta kooperací a autorských alb, za všechno bude asi mluvit datum vydání jeho prvotiny - nahrávka Sūnyatā vyšla už v roce 1982. Hodí se také vzpomenout spolupráce s mým oblíbeným Lustmordem, jehož jsme na Echoes probírali hned třikrát.


Robert Rich a jeho hloubkové studium elektroniky po celou jeho uměleckou činnost, tak si jeho alba zjednodušeně překládám já. Vždycky je to zajímavý proces, a nejinak je tomu v případě alba Neurogenesis. Atmosférický minimalismus, hravý, soustředěný a hledající v tónech jeho pravé účinky. Podstatu, obnovu, celý ten průběh. Dívám se na obal a vlastně jen to mi stačí. Respektive abych ho jenom lehce měnil a přizpůsoboval tomu, jak jej vnímám. Snad je to všechno pouze trochu víc v pohybu. Jemně, téměř neznatelně. Tento dojem trvá a přesto se mění. Album rozehraje příjemný náladový soundtrack, který vychází z bodu A do celé plejády dalších bodů. Jde o mysl povznášející stav, aniž by musela být zásobena chemií. Chemie Roberta Riche funguje úplně jinak.


Neurogenesis je krásná minimalistická hudba. Jemnost, vibrující představivost, zhudebnělý proces vzniku nových neuronů. Jde však o minimalismus dynamický, živý, nabalující na sebe další vrstvy barevné zvukové mozaiky. Nekonečno držící se při zemi, nedaleko místa, kde vznikl jeho základní hudební vzorec. Jak tohle album poslouchám hlouběji a dokonale vtažený do děje, v hlavě na sebe navazují různé asociace. Celou tou zvukovou reakcí jsem postupně naveden až kamsi do divočiny, snad někam do pralesa na (podvědomém) východu této planety. Najednou jako bych byl na poznávacím výletě, aniž bych tento přesun do vzdálených destinací plánoval, nebo jen očekával. Ovšem skladby jako Connective a Dendritic jako by mě tam samy posílaly. Je vidět moře. Moře vizí. Oproti nim je taková Proximal vesmírný prog rock zahraný na klávesy. Další pocitové bádaní zakončené tímto, možná trochu podivným příměrem. Už se ho ale nezbavím.

 


Že bylo vidět moře? Ono celé album je něco jako víření hladiny. Analogová i digitální syntetika, pásmo hudby, kde každý detail posouvá děj alba o kousek dál. Je ryze instrumentální, vyklidněný, a svou rozevřeností ten pohyb na malém území posílá do jiných dimenzí. Má i své hypnotické účinky, jde z něj vyloženě pocit bezpečí. Nic se nemůže stát, jen se nechat vtáhnout a vést. Nastavit si vlastní scénický děj, vlastní elektronické představení. Je to průlet  neznámým, ale příjemným prostředím. Je to hudební lék.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky