Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rodus Merte - Zeitgeist (demo)

Rodus MerteZeitgeist (demo)

Bhut29.12.2010
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Vynikající prvotina sólového projektu Rodus Merte, který má na svědomí kytarista Slav z bandy jménem Morgue Son. Uhrančivá, pohlcující atmosféra prostupující touto hudboou je vhodná pro krásný relaxační, trochu melancholický večer se sklenkou dobrého pití a svitu svící. Nádherné melodie střídající jedna druhou, hladivý mužský zpěv, středně rychlé i baladické tempo. To vše Vás čeká při poslechu tohoto skvostu jménem Zeitgeist.

Kytarista Slav z tělesa jménem Morgue Son má svůj sólový projekt, který pokřtil jako Rodus Merte. Pod hlavičkou tohoto jména natočil skvostné demo s názvem Zeitgeist. Materiál je šestipísňový zvukem dosti syrový a dá se řící nevypraný. Ovšem právě onen ne příliš kvalitní zvuk pak lépe dává vyznít celkové atmosféře, která z této nahrávky čiší. Žánrově by se dala tvorba Rodus Merte zařadit kamsi po bok atmospheric black metalu, či suicidal depressive black metalu a podobně. Autor sám jej nazývá experimental metalem. Inu dílo, které předložil je něčím zajímavým a pohlcujícím. Deska je to líbivá, tajemná, chmurná, chytlavá, avšak možná krátká. Ale i tento aspekt času je svým způsobem kladnou záležitostí. Kdo by se přece chtěl utápět v několika hodinové euforii melancholie a temnoty. Myslím, že toto dílo je slušně vyvážené a má co říci. Je to krásný prvotní krok do povědomí posluchačů. Díky této nahrávce se o Rodus Merte začne zajímat jistě daleko více lidí ve větších časových intervalech, než-li kdyby dosud nic Slav nevydal. Co se samotné hudby týče jedná se o především kytarové záležitosti. Kytara je nalazena ve vysokých tóninách typických pro black metal. Mnohdy je střídána akustickými tóny. Bicí nejsou nijak výrazně nazvučeny a zřetelně si jedou ve svém akustickém hávu, který dodává albu právě na výše zmiňované syrovosti. Basová kytara pak v pozadí nevinně vrní a správně zhušťuje atmosféru. Občasný vstup kláves a různých zvukových prvků je velice vítaným a střídmým kořením. Hlas se pohybuje v čistých vodách mužského zpěvu. Zvuk alba je opředen lehkým šumem a prazvláštní hutné pohlcující atmosféry a leckdy i malými zvukovými škobrtnutími. Mnohý by řekl: to je ten pravý underground. Já se snažím distancovat diskuzí ohledně tématu co je a co není UG. Ale vraťme se zpět. Zvuk je tedy lehce špinavý a právě v této věci tkví jedno z kouzel ukrývající v sobě tato nahrávka. 

 

Prvotní píseň rozeznívá depresivní kytara. Po chvíli se přidají bicí nástroje nastolující takovou šlapavou náladu. Skladba střídá výborné melodie a navozuje zvláštní náladu. Vynikající kytarové vyhrávky udávají směr nálady- od melancholie k tvrdšímu blacku. Song uzavírá melodie ve vysokých tónech elektrické kytary. Dvojku otevírá akustická kytara, ke které se brzy přidá i zpěv. Nádherná melancholie a pohlcující atmosféra. Výborné vokální plochy a linky. Výborným kouskem v této skladbě je nástup elektrické kytary a následně i bicích nástrojů. Přichází úchvatné sólo na kytaru a po chvíli jest konec. Mrazivé tóny kytary dráždí ticho a nastolují velmi nervozní atmosféru plnou očekávání co bude dál. Zhruba v čase tři minuty třicet vteřin se přidají bicí a klasická elektrická kytara. Těsně před čtvrtou minutou rozjedou celou píseň. Následuje hodně pestrý zážitek, který se může jevit jako kytarová improvizace. Asi nejlepším koouskem celé této skvostné nahrávky bude následující čtvrtá Awake. Celou skladbu provází jen kytarový doprovod a nádherný čistý zpěv. Krom hladivých tónů se může věc pyšnit dokonalým refrénem, nádhernými melodiemi a výborným zpěvem. Vskutku povedená balada. Ke konci se hra zpomaluje až zcela utichne. Pátou pecku rozeznívá vítr, který temně hučí a do jeho tajemného skučení zlověstně hraje elektrická kytara. Občasné zaskřehotání vrány pak dodává celé atmosféře na dokonalosti a vynikajícího mrazivého pocitu. Song je pestrý na bohaté pasáže a je plný různých zvratů. Začátkem závěrečné skladby se z ticha vynoří akustická kytara. Další porce melancholického hraní s příjemnou až uspávací atmosférou. V čase čtyři minuty dvacet vteřin se vše náhle probudí. Kytara přitvrdí, čili použije booster, jen tempo bicích zůstaně jaksi stejné, což není naškodu. Naopak. Při nástupu minuty páté se do hudby přidá i uhrančivý chorál. Doslova vynikající atmosféra, při které jistě může běhat mráz po zádech, ale ne strachy nýbrž krásou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky