Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rorcal - Világvége

RorcalVilágvége

Victimer4.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Mocná hudební lavina jako doprovod apokalypsy, tentokrát vyvolávající opravdový pocit zmaru a paniky, neboť mysl je připravena, že konec světa skutečně přijde.

Budeme kolabovat, celá existence, celý svět. Mučivá realita není hrou na pár kliknutí v zábavné PC hře pro mladé a znuděné fakany. Jistě, téma apokalypsy tady bylo, každý se o něj otřel, nebo se jej pokusil zahrnout do celého konceptu. Jde o to, kdo za to stál a komu naopak nestálo za to si tyto apokalyptické interprety vůbec pamatovat. Rorcal jsou věrní. V děsivosti, v poutavosti daného příběhu, v atmosféře. Ve všem tom sklíčení, dojmech blízké naděje a konečně i ve zvukovém tlukotu, jenž má úroveň a nehlodá myslivnu posluchače jen na půl plynu. Rorcal jsou o konceptu, o poloze, o ulehnutí v ní a odehrání pečlivě promyšlené soustavy na sebe navazujícících témat. Tři roky starý předchůdce novinky - Aureliův hodinový megalit mrzce se otírající o drone festival veškerých možných nálad s opravdu epickou atmosférou - čili "Heliogabalus", je nyní vystřídán epiku postrádajícím soundtrackem na konec světa. "Világvége" je totiž maďarské slovíčko značící apokalypsu, totální závěr. Pokud nás ani tato forma definitivního úpadku nedonutí propadnout jisté formě hrůzy z příštích dnů a týdnů, tak jsme jen cynický povlak masa, kostí a pár cévek. Hohó, opravdu?

 

Rorcal tentokrát oprašují drone/doom metalovou strukturu skladeb na podstatně skromnější minutáži alba, neboť jeho přirozená devastace pramení z jiných zdrojů. Z kobek black metalových sídel, hrubé síly a špíně věnované posledním okamžikům žití. To, co řeže představy v bezvýchodné nic, je černočerné vazbení nad vylitými koryty, bouřícími sopkami a od sebe se oddělující země. Rorcal překvapují rouhavou atmosférou, která vyzní stejně definitivně jako zamýšlený konec všeho života. Prorokujeme poslední dny, hrajeme vám na rozloučenou. S mimořádným potěšením vám oznamujeme, že vaše poslední kroky, sny a myšlenky budou spojeny s naší hudbou. Podepsáni vaši Rorcal. Kapela, která se umí pro danou tématiku zaujmout a s nezdobenou kreativitou ji přetavit do extrémně hudební roviny, kde na formě škatulky zálěží asi jako na úterním pozdním obědě u z míry vyvedené babičky. Vše je o intuici a tvůrčích pochodech. Na novince hodně spontánních.

 

Nacházíme nad propastí v surovém objetí rychlosti, špíny a bolesti. Žleby, nad kterými nedávno kroužili dravci, jsou zaplavené lávou, města vysává šílený hurikán a bere si veškeré lidstvo. S domy, stromy i dopravními prostředky vysoko do prosvícené tmy zesilujících blesků. No není hezké strávit příjemnou třičtvrtěhodinku nad takovou milou událostí, jako je vyhubení sebe samých? Varovné signály zesilují a ostře kontrastují s pohodou v křesle a se sluchátky na hlavě. V mysli se promítá děj zkázy a v pohledu z okna se zelená park s kočárky a bruslaři. Poslouchám tuhle desku týdny, vlastně už měsíce a pořád má neskutečnou sílu, které neustále propadám. Rorcal se znovu ponořili do tématu, nalepili na sebe vše negativní a zlé a nestrávenou hmotu vyvrhli ze svých útrob. A v neposlední řadě nahráli jednu ze zásadních nahrávek tohoto třináctkou zakončeného roku. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 6.6.13 20:31odpovědět

Čéče, líbí se mi to čím dál víc. Když už průplach tělních otvorů, tak nějak takhle.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky