Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O této kapele z Řecka jsem až do nedávna neslyšel vůbec nic, ačkoliv se na hudební scéně vyskytuje už od roku 1987. Napadá mě, že v té době mi byly tři roky a tak radši ani nedomýšlím, kolik let musí být Sakis Tolisovi, kolem kterého se všechno uvnitř Rotting Christ točí. Za těch třiadvacet let existence už stihli vydat pěknou řádku muziky, album Aealo je v pořadí desáté studiové. Mimo ně existuje spousta singlů, EPéček, demáčů a kompilací, takže Rotting Christ jsou celkem plodná kapela a hudebnímu světu přinesla už hodně zajímavého. Žánrově se pohybují téměř výhradně kolem black metalu, místy doplněného o přívlastek melodický. Výjimkou budiž druhá polovina 90. let, kdy se jejich tvorba dosti blížila gothic metalu.

Deska Aealo vyšla 15. února tohoto roku a po velmi úspěšném předchozím Theogonia (2007) bylo její vydání spojeno s nemalým očekáváním fanoušků. Už obálka desky mi napovídala, co že se bude skrývat uvnitř. Jakási podivná maska ukrutného válečníka nás pozvolna naladí na starověkou vlnu, do časů, kdy bylo Řecko zmítáno válkami s Peršany, kdy země duněla pochodem statisíců bojovníků a kdy půda byla nasáklá krví padlých. Bojová až válečná atmosféra se táhne celým albem jako stigma od počáteční Aealo až do poslední písně. Úvod patří ženskému sboru Pleiades, jejichž přítomnost mě velice příjemně překvapila. Jejich chóry jsou slyšet téměř v každé písni a desce to dává úžasně osobitý charakter a až neuvěřitelnou živost. Řeckých etno-prvků lze během poslechu najít víc, jsou roztroušeny jako šupinky zlata na cestě – stačí je sbírat a nechat se unášet jejich krásou.

Hlavní slovo má ovšem metal, většinou řízný a rázný, někde doplněný o krásné melodické pasáže, které mně daly vždycky možnost trochu vydechnout. Ona zmíněná válečná bojovnost je slyšet všude, hudba mnohdy zní jak pochod ohromného množství vojska, Tolisův štěkot vás staví do pozoru a vy máte pocit, že musíte popadnout nějaký klacek a jít praštit po hlavě prvního, koho potkáte. Zavřel-li jsem oči, viděl jsem scény z Pána Prstenů, kdy se řezaly oddíly lidí a elfů se skřetama; kdo viděl 300 – Bitva u Thermopyl (já teda ne), určitě bude vědět...Celý tenhle nářez je podpořen dost údernými bicími, které nejsou příliš technické a komplikované, ale bijí vždy ve správnou dobu a ženou desku obrovským tempem vpřed. Největší smršť se strhne v páté písni dub-sag-ta-ke, která vás nenechá v klidu ani chvíli a vy budete mít pocit, že jste se ocitli přímo uprostřed bitevní vřavy. Celé toto hudební tornádo je i nadále kořeněno chóry děv Pleiades, řeckými etnickými prvky a je toho prostě dost – všechno pasuje, všechno má své místo a opodstatnění, hudba zní skvěle a mně nezbývá než smeknout.

Závěrečná Orders From The Dead je poctou Diamandě Galas. Její projev připomíná temné proroctví věštkyně, zaříkání čarodějnice a temnou kletbu v jednom. Těžko jít po něčem takovém rovnou spát; i přes nedobrou znalost angličtiny člověk vycítí, že nic příjemného mu ta děva nepřeje.

Celkově vzato působí album velice kompaktně a uceleně, hudba je namíchána ve správném poměru a s velkou péčí, takže výsledek stojí rozhodně za opakovaný poslech. Nenašel jsem místo, které by mě nudilo, právě naopak, muzika se řítí vpřed závratně rychle, občas se zapomínám nadechovat a vydechovat,....padesát minut je najednou fuč a vy si budete chtít koupit lístek na další jízdu.