Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Runatyr - Chivalry Is Dead

RunatyrChivalry Is Dead

Victimer14.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Netušené rozměry zdánlivě prostinkého projektu. Runatyr = atmosférický black s ideálně zpracovanými přesahy a závislost na mnoho dní.

Tentokrát jsem se dobře rozhlížel kolem sebe a zabloudil na sympatický domácí web Tentakl, který tímto zdravím. Zaujala mě debutová nahrávka skotského one man projektu Runatyr, za kterým stojí chlápek jménem Ronnie Nicholson aka Hrafnagud. Zkusil jsem a dostavila se husina. Chivalry Is Dead je přesně ten typ nahrávky, která když mě trefí, tak se jen tak nepustí. Budeme se bavit o black metalu, o jeho přesazích, o jeho atmosféře a jak surově a přitom harmonicky může tento v podstatě na koleně vyrobený projekt znít. Podotýkám, že mimořádně poutavě.

 

Runatyr má parametry domácího blackmetalového kutilství, primitivního a ryze přízemního. Ale je to jen první dojem, kdy se Chivalry Is Dead rozjede a pustí do žil zanesený chrastivý zvuk. Ten pravý, který chcete v rámci černého stylu slyšet. Další tóny alba se drží v této lo-fi zvukové rovině, ale jinak jsme svědky velkého rokročení. Hrafnagud se ukáže jako mistr atmosfér, který nedrží Runatyr u jednoho špinavého rybníka. Do své tvorby pustí moře dalších nálad a vymaní se z black metalu jako takového. Budeme se procházet po starých ruinách a lesních pěšinách, ale zalovíme i na nekonečném post-blackovém nebi, dotkneme se i post-punku a jeho rockových chmur, a ani u nich to neskončí. Zkrátka si povyrazíme. A budou u toho tuny kláves, ale v případě Runatyr naprosto vhodně využitých. Jejich role je zásadní, ale nepřehání se to. Nejsou rušivým elementem, ale živou vodou desky. Na to se holt musí chytře a chytrý v tomto ohledu Hrafnagud je.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/runatyr%20les.png

 

Všech jedenáct skladeb je výživných a album jako takové je neobyčejně živé a tvárné. I když je rytiřství mrtvé a jeho zvuk značně ztrouchnivělý. Docela nedávno jsem zažil podobně pozitivní pocity v rámci jiného blackmetalového soukromníka jménem Robust. Mohu jenom doporučit, protože jeho zanesené podivínství odhalí také mnoho netušeného. A tam, kde píšu o Robust, se zmíním o dalším zajímavém jménu, o Skade. Všechno takové zapadlé blackové poklady a nově si k nim řadím také Runatyr. Tyhle objevy (jak málo jich je, tím víc jsou kouzelné) prostě dělají radost. Pokud si tedy libujete v těchto nekalostech.

 

Výhoda Chivalry Is Dead je fakt, že poslechově pořád roste. Jeho otevření se atmosférám je zpracované pokorně a zanecháno v zašle podzemní podobě. Jako takové se skoro neohrává, spíš se v přehrávači zřejmě zabydlelo na další týdny. Na prostředí, kde se mu oddat, příliš nezáleží, protože album má svůj silný charakter. Zatáhne vás do děje a nenechá oddechnout. Pokud tedy toužíte po pravém špinavém blacku, který toho v sobě ukrývá mnohem více, vydejte se tímto směrem. Na ukazateli svítí nápis Runatyr a jeho kraj je plný pěkných scenérií. Pro mě osobně silná závislost a díky za tohle nasměrování. Tuhle záležitost budu mít na konci roku asi vysoko.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky