Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rusáky znám již léta letoucí a teď nemyslím od okupace, ale od desky Enter z roku 2006. Tu placku jsem sjížděl po nocích jako blázen, uchvácený její neskutečnou sílou a intenzitou. To hráli ještě Russian Circles něco mezi rachotivou podobou houbičkových cvoků Mars Volta a syrovým post-metalem. Jejich styl se po ta léta vyvíjel, stále pouze v trojici a bez zbytečného zpěvu. V roce 2013 vydali Memorial, který sice recenzuji drobet později, ale narovinu přiznávám, že málokterá deska mi dala tolik zabrat.

RS servírují syrový post-metal prakticky ihned od začátku, žádné štráchy – krátké intro a jde se na věc. Poměrně překvapivě epický rozjezd v lehce přívětivějším zvuku, než měla deska minulá, tedy Empros, o dva roky mladší. Ihned si lze povšimnout přímého útoku na solar, kytary se vrství, od třetí minuty hrubá síla dominuje a těžké metalové riffování tvoří základní celek. RS dokáží v trojici nástrojů ničit všechno okolo s příjemným přehledem, hodně rádi přecházejí do vyloženě melodických pasáží, aby ukolébaného posluchače v příští sekundě udolali hrubou jízdou, která se přivalí jako příboj.

Memorial je ledová tříšť, přestože není tak zvukově syrová jako předchozí desky a je tedy posluchačsky vstřícnější. Ovšem pod povrchem to jiskří, Mike Sullivan drhne struny pod podlahou a trojková sestava ponořena sama do sebe nikoho nešetří. Vzorovým příkladem budiž pojetí a průběh 1777, až s post-rockovou melodikou vystavěná nádhera, kterou ve třetí minutě rozcupují na hadry. Ten modravý mrazivý obal má co sdělit, ale tohle je jedna věc z mnoha – bude to svým způsobem stále mrazivé.

Brianova úderná basa spolu se Sullivanovou kytarou, to jsou dva aspekty, které působí (stejně jako pokaždé v historii) hypnotickým dojmem. Současní RS jsou metalovým arzenálem v plné polní i uhlazeným rockovým sněním, které jako by chtělo na chvíli prohřát zmrzlé kosti. A když se to stane, zase zafouká vítr a je to zpátky. Dave a jeho bicí artilerie, to je prvek, který se dostává ke slovu velmi často a stejně často lze poslouchat pouze jeho sólo hru, stejně nepředvídatelnou a hypnotickou jako je zbytek celku. Soustředit se lze třeba jen na jeho paličky, které na všech albech mnohdy nechá zaznít jako samostatný nástroj, hravé perkuse, čistě střih mezi agresivní hrou. K Memorialu lze přistupovat mnoha způsoby, znalce minulých alb potěší lehce jiným přístupem, nováčky může přikovat k zemi a nepustit.

Zatímco Empros byl syrový jako porážka na jatkách (pusťte si to hodně nahlas a budete žasnout, co se dá vytvořit ve třech lidech), Memorialu zůstal mráz v zádech a zmizela část té animální agrese hlukových stěn. Sullivan už nehrotí pasáže až na horizont událostí, bicí netučou svůj poslední tanec. Všechno je jaksi lehčí, působí to ale stejně hluboko.

Zajímavostí dotýkající se současnosti je fakt, že na desce Memorial hostuje Chelsea Wolfe, zásadní postava současného dění okolo temné hudby. Zajímavostí číslo dvě je, že Chelsea si pozvala Sullivana jako hostujícího kytaristu na svou aktuální desku Abyss. Kruh je uzavřen.

Memorial je naprosto pohlcujícím zážitkem, který mě v roce 2013 potkal a od té doby si ho občasně dávkuji s okamžitým účinkem. Je mnoho post-metalových kapel, které se snaží o lecjaké kejkle a opravdu málokomu se povede tvořit výjimečnou hudbu. RS se to zatím povedlo pokaždé, čehož si nesmírně vážím. A že o desce píšu až teď, je jen důkazem toho, že o této nahrávce není úplně snadné psát, dotýká se niterných pocitů a těžko ji lze slovy popsat.