Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
rýr - Left Fallow

rýrLeft Fallow

Jirka D.4.3.2020
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku () // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Nahrávky jako je tato nemusíte slyšet několikrát, abyste si o nich udělali jasný úsudek. Left Fallow je natolik zoufale nepůvodní a ničím neobjevná deska, že se hravě ztratí v hromadě jí podobných.

Název kapely rýr je islandsky a na kapelních profilech se dočtete, že v předkladu do angličtiny to znamená barren, sparse nebo weak, což lze do češtiny překládat jako pustý, neúrodný, řídký nebo slabý. Proč se právě takto pojmenovala kapela pocházející z německého Berlína, jejíž členové se jmenují Lukas, Malte, Marius a Markus a pravděpodobně nemají nic společného s Islandem, nevím. Pokud v tom měla být nějaká narážka na jejich tvorbu, možné by to bylo, ale byla by to sebereflexe za hranicí něčeho, co bych považoval za běžný jev.

 

rýr bandJejich debutní deska z letošního ledna (kapela existuje od roku 2018) dosahuje padesáti minut a je bez výjimky naplněna instrumentálním post-metalem toho nejtradičnějšího střihu. Založeného na kytarách, které chvíli vybrnkávají vyklidněné pasáže, aby vzápětí postupně vše vygradovaly do zvukové katarze, která s sebou nese uvolnění pracně budovaného napětí. A taky hromadu emocí a dojetí a celkově tak silný zážitek, že si do konce pracovního týdne budete muset vybrat dovolenou. Aspoň teoreticky. Rýr bohužel nedělají nic jiného, než že přebírají tuto šablonu a snaží se s ní nějak pracovat a pokud možno přežít do konce. Po pravdě se jim to celkem daří v tom smyslu, že album Left Fallow nesklouzává k parodii a jeho poslech není frustrující zážitek, ale současně nenabízí absolutně nic navíc. Žádnou novou myšlenku, žádný nápad, žádnou přidanou hodnotu.

 

Mohli bychom tu jmenovat dlouhý seznam kapel a hledat s nimi paralely, ale proč to? Rýr nejsou tak dobří jako Pelican nebo Russian Circles, ani zdaleka neumí vykreslovat scenérie jako ISIS, chybí jim záludná krkolomnost Lento, naléhavost Amenra, solidní standard Rosetta, apokalyptický rozměr A Storm of Light nebo Dirge. Nic z toho nemají a když budete pátrat po nějakém nosném prvku, vlastním výrazu nebo myšlence, ztroskotáte. Ostatně už jen to, že kapela se rozhodla fungovat bez zpěváka, je cesta po hodně tenkém ledě - v tomto teritoriu už všechno nebo skoro všechno bylo řečeno a najít si vlastní cestu je úkol jen pro ty nejlepší. A to rýr rozhodně nejsou.

 

Zábavné na tom všem je, že kapela svou muziku popisuje jako atmospheric post-metal / instrumental doom, aniž by například s tou atmosférou pracovala jakkoliv sofistikovaněji, třeba s využitím samplů, syntezátorů a podobně. Celá jejich muzika stojí a padá s kytarami a ty na něco podobného v jejich podání bohužel nestačí. Dvojnásob zábavné pak je, že i přes prázdnotu a vyčerpanost jejich tvorby se najdou vydavatelé, kteří podobné produkci věří a nebojí se ji podpořit například TAKOVOU ediční nabídkou. Pravděpodobně stále existuje dostatečně silná poptávka po podobných deskách, které sice nenabízí vůbec nic zajímavého, ale aspoň zapadají do schémat a vzorců, které někoho stále oslovují. V podstatě proč ne, jak jsem psal - deska jako žánrový standard více méně funguje a pokud je někdo zvyklý s podobnou produkcí snídat, obědvat i večeřet, klidně si mezi ostatní věci může včlenit i tuto.

 

 

Za mě nicméně převládá pocit únavy. Únavy ze stokrát vyzkoušeného vzorce, do kterého když dosadíte všechny běžné proměnné a nepřidáte nějaké vlastní know-how, dostanete vždycky stejný nebo velmi podobný výsledek. A to na nějaký zásadnější dojem bohužel nestačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky