Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Sadist - Hyaena

SadistHyaena

Sorgh21.12.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Trvalo to dlouhých pět let od posledního a povedeného alba Season In Silence. Čekání se vyplatilo a touto recenzí se kapele omlouvám ze svých skrytých myšlenek podezírajích je ze zahálky. To, s čím teď na podzim vyrukovali, je klenot, který se musil brousit hodně dlouho.

Hyaena je tak škaredá, až se stává krásnou. Měřítko je rozmělněno v nejistých pocitech lásky, odporu a tajemné fascinace. Každopádně jde o album, které se opět vymyká většinovým představám a plytkému očekávání.

 

 

Celé dobrodružství začíná podivnými zvuky lesního lovu, kdy výkřik ptáka naruší temné vrčení hladové šelmy a otevře se typická, sadisticky pojatá krajinka složitých melodií a nepředvítatelných poruch rytmu. Z temných plácků zničehonic vystřelují nádherná kytarová sóla rozjasňující zakaboněnou oblohu, kterou mají na svědomí podivné a ujeté klávesové motivy, jenž na svých křídlech nesou odrazy dávných plesů dirigovaných ušlechtilým spinetem. Vzniká tak svébytná atmosféra, která se jako červená nit vine celou deskou až ke skvělému konci. K synťáku se na oko ledabyle přídavají ostatní artefakty ansáblu, rychlé bubny rozvíří prach a struny začnou bořit mýty o své čitelnosti. Z každého zúčastněného nástroje mám dojem naprosté nezávislosti. Každý by obstál sám o sobě, samozřejmě by tomu chyběla ta pompéznost, ale dalo by se to poslouchat. Ovšem teprve v souhře všech zúčastněných vzniká neuvěřitelná skrumáž, ve které do sebe ozubená kola kompozic zapadají jako galoše do bláta. Měkce, bez odporu.

Mystické a někdy skoro pohádkově znějící klávesy tvoří fantastické melodie nesoucí nás do říše strašidelných snů a absurdních představ, kde chodí co nohy nemá a smích zní zpěvem rozbitého skla. Jejich role je pro kapelu určující, zásadní a přes všechnu podivnost je mám rád. Důležité je, že hudbu nijak nezměkčují, spíš jí dodávají rozměr skryté hrůzy, nepopsaných obav a dekadence. Dá-li se to tak říct, tak jsou tvrdé jako pazourek. Někdy je až k vzteku, když se vám některá melodie z jejich dílny usadí v hlavě a nejde ven. Příkladem tohoto problému je v mém případě klávesový motiv ve skladbě Bouki. To je prototyp vtěrky, které se nejde zbavit na povel. Kolísavá melodie, spouštějící záhy celou eskapádu energie, je jako opora držící pohromadě hromadu klád. Jakmile dozní, uspořádaný systém se změní v chaos uvolněné hmoty.

 

Pro ty, kterým by přišla hudba Sadist málo podnětná, kapela přidává prvky navíc v podobě exotických nástrojů. Kytarista Tommy Talamanca kromě své kytary a kláves obsluhuje i taková zařízení, jako je santur (v perštině „sto strun“, orientální podoba cimbálu) nebo úd (někde psáno oud). A to ne ledajaký. Oud (to zní líp) je arabský strunný nástroj, vzdálený předchůdce mandolíny. Jeho účinkování bych tipoval minimálně ve skladbě Eternal Enemies.


Abnormální chválu pěji na výkon basáka Andyho Marchiniho, jehož tlustostrunná balalajka je oprostěna od okolního balastu, takže je krásně zřetelná a její kroky jdoucí jakoby po vedlejší silničce, než po které se veze zbytek kapely, zanechávají dojem brilantní práce. Zejména díky ní je tak lákavé mluvit o pojmech progresivní, jazz, art... Závěrečná skladba Genital Mask (a nejen ta) jde jen těžko komentovat, to je ryzí nadšení.

 


Album je příjemně ucelené, drží tvar, ale nejde říct, že by jedna skladba nabízela to stejné co ostatní. Všechny žijí vlastním životem a společný mají jenom materiál, ze kterého jsou stvořeny. O místo na bedně si říká každá sama za sebe. A opět je těžké říct, jaký že styl nové Sadist vlastně definuje. U nich to bylo vždy nejednoznačné, termín progres v jejich případě zcela zevšedněl a taky si nejsem jist, jestli je zrovna tady nutné řešit žánr. Nezřetelné kontury inspirací a výplodů se prolínají v bodech, které nepozorně míjím a až následně se domýšlím momentů změn. Uvolněné pasáže střídají ďábelsky žhavé spurty, tradiční jsou trhané riffy plné pomlk a výpadů jasnozřivosti. Čistá mysl je pocit hodně nestálý, který se dostavuje bez ohlášení. Proto termín sadist metal bych viděl jako východisko ze slepé uličky.


Stálicí doprovázející tento bohatý opus je Trevor Nadir, jehož nakřáplý projev lze jen těžko nazvat zpěvem, ovšem jako další z nástrojů je na albu nepostradatelný. Jeho hlas bych možná jinde neprožíval, k sadistům však za ta léta patří a zvykl jsem si na něj. Funguje jako struhadlo zdrsňující někdy zdánlivě mírné melodie. Jeho poměrně monotónní projev kontrastuje s melodickou rozkošností a vyrovnává to, co by se mohlo zvrhnout ve zhýralost. K jeho skřehotu se místy připojuje i nějaká ženská, a to z toho pak plyne zase jiný dojem.

 

Hyaena je výborná deska a zcela naplnila moje očekávání. To se nepodaří každému a  v tomto případě musím dlouze gratulovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 21.12.15 10:40odpovědět

Sadisticky na úrovni. Jsem opět nadšen.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky