Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Safety First jsou pro mě nové jméno mezi domácími interprety a jejich aktuální, bezejmenné EPko nová deska. Upřímnost v úvodu – zaujetí má svůj původ v CDčkové edici, protože čistě papírové zpracování „discbox slider“ se příliš často nevidí, jakkoliv jde o dosti sympatickou a elegantní edici. Bezva, bezva.

Upřímnost druhá – hudebně to na dělání děr do světa není, ale vlastně ani nemám dojem, že by kapele šlo právě o tohle. Nemám tím namysli, že by kapela hrála mizerně a čtveřice skladeb kulhala za produkcí spolku pro lidové umění, protože v tomto ohledu hraje deska bezvadně. Problém je jinde a zcela v souladu s většinou dnešní produkce – chybí vlastní výraz, osobitost, nějaký moment, u kterého si řeknete, že jde právě o tuhle kapelu a o žádnou jinou. Bohužel, přes tohle vlak nejede. Pro přiblížení muziky si přes protesty intelektuální části posluchačstva dovolím užít výrazu instrumentální post rock, tedy hromadu kytar, dlouhé skladby a atmosféra kam až oko dohlédne, i když kapela sama popisuje svůj koktejl jako: ambient 7 %, minimalismus 1 %, mathematic 7 %, instrumental 19 %, experimental 27 %, psychedelic 5 %, space rock 3 % a delay 31 %. Pokud máte jasno, popojedeme.

Safety First sami přiznávají, že první impulz pro vlastní tvorbu proběhl na koncertě Maserati a pokud lze dohledávat inspirace, pak jednoznačně u těchhle Amíků. Rovnice Maserati - elektronika = Safety First platí skoro do puntíku, ale nahlíženo z vyšší perspektivy by se podobná rovnice dala užít téměř u všech a všude. A soustavy rovnic byly vždycky problém. Podívejme se na věc jinak, třeba z pohledu fanouška žánru, který nehledá převratné inovátory, ale spokojí se slušně zahraným a zkomponovaným standardem. Tenhle požadavek totiž Safety First s přehledem plní, jejich kytarovka ladně kloubí rytmiku tepající životem a rozestřenou repetici jednoho ústředního motivu, se kterým se sice nenakládá s přemírou fantazie, ale naopak je ždímán do poslední kapky potu lehce zasněného posluchače. Pacifismus hudbou.

Tohle EPko je muzika pro pohodu a pozdní odpoledne provoněné šálkem dobrého Darjeelingu. K podobným účelům užívám „Let yourself be huge“ od Cloudkickera a představa, že i tahle dvacetiminutovka by zamířila na desetipalec, mi není vůbec nepříjemná.