Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Některé kombinace mě dokážou překvapit. Třeba Japonsko a black metal. A teď zrovna nemyslím kapely z té země, ale kombinaci této kultury a žánru. Ono to samo o sobě není ve výsledku nic převratného, ale prostě mi to teď nějak sedlo, a tak bych se chtěl o tohle dílo podělit.

Máme tu americkou kapelu Saidan, kterou tvoří nějaký Tyler Sellers říkající si Splatterpvnk a nějaký Hunter Valentine, který si tady říká zase Hundosai. Prvně jmenovaný je hlavní tvůrčí osobností. Druhý je podle všeho bubeníkem a znát dotyčného můžeme třeba jako hlavní mozek projektu Vampirska (řeč o něm již rovněž byla). Nuže, tito dva pánové mají na svědomí aktuálně velice výživné a svižné dílo, které nese název Fangdriller: Scars Beneath Memory’s Wrist.

Už samotný obal jasně odráží tu japonskou rovinu. Ale já to vidím i v té hudbě. Je to totiž výrazně melodické, takové až skočně veselé, a přitom fantasticky blackmetalově ostré a výbušné. Specifická melodická hra občas vyjede s nějakou heavy vyhrávkou nebo celou nosnou melodií, ale pořád se drží jasných blackových postupů. Zpěv je patřičně naštěkaný a intenzivní. Zajímavý je pak ten kontrast, kdy se zpívá o různých ošklivých věcech, ať už psychického poznamenání, či jiných hororových strašáků, a vedle toho máme poměrně rozvernou a rozjuchanou muziku. Zajímavým a zpestřujícím prvkem jsou nasamplované breakbeaty, které tvoří různé přechody a mezihry a dodávají náladě takový naspeedovaný efekt. Fakt skvělý.

V první chvíli jsem myslel, že mi to urve hlavu, protože to jede fakt masivně. To, když se na vás vyvalí solidní hradba bicích a smršť těch rychlých riffů s rozdováděnou náladičkou, zpěvák na vás štěká a sem tam vypluje nějaký sampl nebo klávesy. No síla. Ale pak se v tom začnete orientovat. Zjistíte, že je to docela hitové album nadité působivými linkami a že ten jeho nemocný svéráz je tam vlastně taky cítit, jen v takové podivné formě. Nakonec jsem tomu strašně propadl a nemohl se té divokosti nabažit. Nevěšte ale hlavu z nějaké jednotvárnosti a tunelové cesty. Z takových myšlenek vás jednoznačně vyvede song Stained Glass Sin – Fang Driller, který dokáže střídat nálady tak svižně a obratně, že se to zdá až neuvěřitelné a tady právě shledávám tu správnou paralelu s takovou tou japonskou šíleností. Báječné. Nebo třeba Ethereal Blood, no prostě paráda.

Tohle je takový můj drobný objev, kdy jsem nalezl něco, co jsem ještě mockrát neslyšel. Agresivní blackovka s nádherně vzdušnými melodiemi a veselým podtextem. A nebudu lhát, že mě děsně baví občasné modernější vsuvky, ať už jde o výše zmíněné breakbeaty nebo různé efekty a samply. Rozmanité dílo, které je však pořád samo sebou a vlastně nijak moc nevybočuje z nastolených kolejí, které si vytyčí už během první písničky. Buď vás to semele, nebo nechá vlažné. Zkuste se tomu však trochu poddat – stojí to za to. Taková báječná rotyka přece nemůže zůstat jen tak ladem.